Můj ještě nedávno jsem byla jednou z mnoha uspěchaných matek, které celý den stíhají jeden úkol za druhým a v hlavě mají jedinou otázku: kdy budu mít konečně volno? Pak jsem se ale rozhodla zkusit starobylý lék na svou přetíženost. Tento lék se jmenuje sobota a existuje již 3200 let, od doby, kdy židé kodifikovali sedmý den týdne jako den odpočinku ve čtvrtém přikázání. Říká se, že sobota je největší dar židů lidstvu; a skutečně, jeden volný den v týdnu je pro život nečekaným obohacením.
Pokud by mi dříve někdo řekl, že existuje způsob, jak se zadarmo a přes noc naučit odolávat každodennímu náporu povinností, zkvalitnit svůj společenský život, mít doma uklizeno, oživit své stereotypní manželství, zvýšit duchovní úroveň a zlepšit pracovní produktivitu, považovala bych to za naprosto absurdní. I mně zprvu myšlenka na jeden pravidelný den odpočinku přišla nereálná. Ale byla jsem ochotná to zkusit a ověřit si to. Po roce jsem zjistila, že věrnost zdánlivě tajemnému pravidlu sobotního odpočinku přináší zisk v podobě vzácně stráveného času. Přiznávám, že mé zachovávání sobotního klidu není stejné jako u ortodoxních židů.
Sobotu jsme si s manželem přizpůsobili našim sklonům, povaze a času. Nicméně, od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu se naším odpočinkem symbolicky připojujeme k židům v Jeruzalémě: nevaříme, nenakupujeme, neplatíme účty, neplejeme záhonky, nestříháme keře, neděláme velký úklid nebo opravy domu, a dokonce si ani nepovídáme o práci a zaměstnání. Sobotu si užíváme tak, abychom prožili radost ze života. Dáme si dobré jídlo, prokazujeme si lásku drobnými pozornostmi, čteme si knihy nebo jdeme na procházku. Můj osobní i profesní život se výrazně zlepšily, a tak jsem se rozhodla pokračovat v dodržování soboty jako dne odpočinku.
Velmi mě překvapilo, že i tak starobylé nařízení může mít v dnešní době svůj smysl. Přikázání o sobotě bylo dáno před tisíci lety jako odpověď na nepřetržitou a namáhavou práci tehdejších lidí. Naše doba však vykazuje stejné, ne-li větší známky pracovní přetíženosti.
Mé hledání začalo v kanceláři manželského poradce. Po 22 letech pěkného manželství jsme můj muž i já uvízli na mrtvém bodě a nemohli jsme se domluvit, jak si naplánovat náš čas a jak reagovat na změny v našem životě a v rodině. Naše děti začaly opouštět rodné hnízdo a prožívaly úžasná dobrodružství se svými novými přáteli. Chtěla jsem zažít s manželem také něco nového. Ale měli jsme mnoho odpovědností včetně stavby firemní budovy a museli jsme pracovat přesčas, abychom vše zvládli. Začali jsme se o mnoha věcech dohadovat. Právě rozhodnutí nechat si pomoct od manželského poradce bylo od nás tím nejrozumnějším krokem.
Pak jsem narazila na knížku o židovských svátcích a začala jsem číst kapitolu popisující sobotu. Jednoduchý popis v knížce na mě velmi zapůsobil. Bylo v ní napsáno, že v tento den by si měli všichni lidé odpočinout od každodenního existenčního zápasu a těšit se ze života. Při našem druhém (a posledním) setkání s manželským poradcem jsem manželovi navrhla, že bychom mohli zkusit mít den odpočinku – den, který by byl zcela jiný než ostatní dny – abychom tak změnili náš zaběhlý způsob života. Ochotně s tím souhlasil. Domluvili jsme se na tom, jak by mohly soboty probíhat, a pak jsme už jen čekali na to, jaké to bude mít výsledky.
Jiný pátek
V hrubých rysech jsme věděli, jak by měl pátek asi vypadat: při západu slunce nastává sobota a ta má být zahájena zvlášť dobrým jídlem; dům má být uklizen a všechna práce má být dokončena. Teprve postupně jsme přicházeli na to, jaký to má vlastně smysl. V pátek před první sobotou jsem si vzala na odpoledne volno, abych uklidila náš dům a uvařila nejen slavnostní večeři, ale i sobotní oběd. Manžel přišel z práce již odpoledne, uklidil venku a zaplatil účty před západem slunce. Od té doby jsme oba přijali zvyk dát v pátek vše do pořádku, a pokud zapomeneme na nějaké drobnosti, obvykle počkají až po sobotě. Jiná sobota Naši první odpočinkovou sobotu jsme si ráno trochu déle poleželi a pak jsme si vyšli na zahradu, abychom chvíli relaxovali. Bezděčně jsem začala plít plevel. „Zastav se,“ připomněl mi manžel, „dnes odpočíváme!“
Postupně jsme si zvykali na to, že sobota je jiná. Obstarali jsme si nějaké knihy, ve kterých se píše o duchovní podstatě soboty. V jedné z nich jsme našli myšlenku vztahující se k našemu zahradničení: „V sobotu by měl člověk zůstávat ve stavu dokonalé harmonie s přírodou a to znamená nechat plevel a trávu růst a nezasahovat do toho.“ Oba s manželem jsme vášniví zahrádkáři, ale práce na zahradě bere čas, který bychom měli věnovat kráse přírody a prožití hlubokého míru, který v ní vládne. Když sluníčko v pátek večer zapadá, sundávám si své náramkové hodinky a pro následující noc a den čas jakoby stál. Mám čas přemýšlet o tom, co má v mém životě hodnotu, a věnovat se tomu. Mám čas vnímat a prožívat, že největším darem je sám život, a to nejen můj a mých blízkých. A mám čas za tento dar děkovat.
