ADRA působí v České republice již dvacet let

ADRA je mezinárodní adventistická humanitární organizace poskytující pomoc lidem v nouzi. Byla založena v roce 1956 v USA a v současnosti má své pobočky ve 125 zemích. Tato síť poboček ročně poskytne pomoc 25 milionům lidí po celém světě. Česká pobočka byla zřízena 29. května 1992 a ihned se zařadila mezi tzv. dárcovské země.

Posláním této organizace je pomáhat lidem v nouzi tak, aby byli schopni převzít kontrolu nad svými životy a mohli co nejlépe využívat ty zdroje, které mají k dispozici. ADRA pomáhá všem lidem, kteří její pomoc potřebují, a to bez rozdílu rasy, pohlaví, vyznání nebo náboženského přesvědčení.

ADRA ČR poskytuje humanitární (okamžitou) pomoc a dále pomoc rozvojovou. V současné době působí ve zhruba 15 zemích.

V České republice se ADRA zaměřuje zejména na oblast dobrovolnictví, na pomoc při mimořádných událostech (např. záplavy), na poskytování psychosociální pomoci v obtížných životních situacích a na poradenskou činnost pro oběti trestných činů a děti v krizových situacích. Důležitým programem je i globální rozvojové vzdělávání v rámci projektu PRVák v mateřských, základních, středních a vysokých školách.

Díky mnoha ochotným a nesmírně obětavým lidem — dobrovolníkům, příznivcům, štědrým dárcům a zaměstnancům — může ADRA přinášet lidem radost, naději a pomoc v zoufalých životních situacích.

Výpovědi

Texty a výpovědi lidí, kteří na dlouhý či krátký čas spojili svůj život s pomáháním pod hlavičkou organizace ADRA, přijměte jako motivaci k přemýšlení o vašem místě ve světě i ve ­vašem okolí.

Rudolf Reitz

předseda správní rady Nadace ADRA, výkonný ředitel o. s. ADRA (1992–2004)

Mým nejsilnějším zážitkem byla adresná pomoc do Sarajeva od uprchlíků a příbuzných z Česka. Měl jsem možnost setkat se osobně s lidmi na obou stranách a vím, že častokrát jsme byli jediní, kdo lidem zasaženým válkou zprostředkovával spojení s vnějším světem. Do Sarajeva jsme zajížděli s adresnými zásilkami často i mimo čas vyhlášeného příměří. Nejdramatičtější býval dojezd do Sarajeva v noci přes horu ­Igman. Museli jsme jet se zhasnutými světly a s vědomím, že po nás začnou kdykoliv střílet. Jednou byl náš konvoj ostřelován srbskou armádou na cestě do Sarajeva. Dostali jsme několik zásahů. Díky Bohu, projeli jsme. Ne nepodobné a stejně dramatické byly výjezdy z města. Stejná cesta, stejné ohrožení.

Všechny tyto zážitky ve mně především upevňují důvěru v Toho, který nad našimi cestami s humanitární pomocí držel ochrannou ruku.

Vítězslav Vurst

koordinátor povodňové pomoci, předseda správní rady Nadace ADRA (1997–2009)

Rád vzpomínám na způsob, jakým se podařilo zmedializovat dárcovskou SMS pro tsunami, a konečný výsledek (vybralo se jejím prostřednictvím více než 50 milionů korun). Mezi mé další silné zážitky patří návštěva hřbitova a školy po teroristickém útoku v Beslanu, cena Michala Velíška a setkávání se všemi „hrdiny“ i to, že jsme vnesli do pomoci lidem po mimořádných událostech rozměr psychosociální podpory.

Nejpodstatnější v celé práci v ADRA jsou lidé. Je úžasné vždy znovu objevit nové lidi, kteří překvapují svým přístupem (obyčejně tak, jak by to člověk nečekal). Pro mne je bezesporu nejsilnějším zážitkem poznání těchto lidí — a to jak v České republice, tak i v zahraničí.

Miroslava Žaludová

tajemnice, koordinátorka PR oddělení, členka rady občanského sdružení (1992–dodnes)

 V rámci dodávek pomoci do zemí bývalé Jugoslávie jsme během války shromažďovali i ­dopisy. Lidé je posílali svým nejbližším, o kterých ani nevěděli, jestli ještě žijí. Některým z nich jsem říkala „voňavé“, protože lidé do obálky vkládali třeba aspoň malou čokoládu nebo mýdlo. Jeden z dopisů byl k nám dopraven téměř roztržený. Dovolila jsem si ho znovu zalepit a přitom jsem zahlédla papír popsaný srbochorvatštinou a u něj malinkou vaničku obsahující tak dvě lžičky medu a v malém igelitovém sáčku asi 10 špaget dlouhých zhruba 6 centimetrů, sotva stačících na velmi skromnou dětskou porci. Měla jsem v očích slzy a moc jsem si přála, aby právě tento dopis našel svého adresáta. Vždyť v té době tam na černém trhu stálo například jedno kilo cukru 60 německých marek a lidé neměli co jíst. A tehdy jsem si znovu uvědomila, že moje práce má smysl.

Michal Čančík

vedoucí Dobrovolnického centra ADRA ve Frýdku-Místku (2004–dodnes)

 Celých osm let mé práce v ADRA je spojeno s rozvojem dobrovolnictví. ADRA samozřejmě pracovala s dobrovolníky od svého vzniku, ale to, co jsem mohl přinést nového, bylo, že ADRA začala vysílat dobrovolníky i do jiných organizací (nemocnic, domovů pro seniory, dětských domovů aj.).

Mám radost z toho, že z poměrně skromných začátků dnes oslovuje, vzdělává a pečuje přibližně o 10 % všech dobrovolníků, kteří jsou v České republice organizováni podle zákona o dobrovolnické službě.

František Tomanec

dobrovolník (1992–2008)

 Nejraději vzpomínám na valašskou premiéru, akci „Balíček pro kamaráda“, kdy jsme v předvánočních dnech roku 1995 vezli školákům z rozmláceného hercegovského Mostaru dárky jejich českých vrstevníků. Dětská solidarita se tu na pozadí nepředstavitelné brutality dospělých vyjímala obzvlášť zřetelně.

Dnes už úsměvnější historkou je brigáda ve městečku Tešanj, kde jsme se skupinou valašských dobrovolníků opravovali mimo jiné i poničené školy. Bydleli jsme v rodinném domě jednoho z aktivních obránců města. Když se s námi po čtrnácti dnech bezstarostného ubytování loučil, jen tak mezi řečí utrousil: „Než jsem při srbském obléhání opustil tento barák, stačil jsem tu nastražit deset nášlapných min. Devět už mám, ale tu desátou ne a ne najít…“

Karolina Emannuelová

projektová manažerka, vedoucí projektového oddělení, externí spolupracovnice (2005–dodnes)

Radost mi dělaly zejména projekty rozvojové, které přispívají k dlouhodobé změně k lepšímu. Např. zahrady v poušti Gobi v Mongolsku, které pomáhají místním lidem přežít ve velmi drsných podmínkách, jsou hotový zázrak.

Nikdy nezapomenu na setkávání s lidmi, kterým ADRA pomohla. Například na mladý manželský pár, který přišel při tsunami o dvě malé děti a veškerý majetek. Po prvé jsem je viděla zoufalé pár měsíců po tsunami, po druhé v jejich novém domě v „české vesnici“ s několikatýdenním miminkem v náručí. To byly vždy velmi silné chvíle.

Petra Antošová

lektorka projektu PRVák, projektová manažerka, vedoucí projektového oddělení (2007–2011)

Hodně blízký vztah jsem měla k projektům realizovaným po tsunami v Indii a na Srí Lance. Byla jsem blíže pracovnímu týmu a spřátelila jsem se i s lidmi, kterým projekty ADRA změnily život. Vybavuji si třeba obdiv, který jsem cítila k sestrám nejrůznějších církevních řádů, jež se po uzavření příměří na severu Srí Lanky staraly o ty nejpotřebnější — sirotky, vdovy a seniory. Pamatuji si na útulek pro zhruba sto sirotků. Staralo se o něj asi pět sester. Děti byly silně poznamenané a vyčerpané neustálým válčením a nejistotou. Při jedné návštěvě mi sestry daly na klín sotva tříletou holčičku, která se po zastřelení rodičů toulala džunglí a živila se tím, co našla. Po těle měla několik boláků od cigaret a doutníků, které na ní „típali“ vojáci. Právě v tomto útulku pro mě děti nacvičily krátké představení. Vyprávělo o tom, jak se dostaly právě sem. Zpívaly a „hrály“ to, co zažily. I když jsem nerozuměla slovům, ve chvíli, kdy se skrývaly v lese a kolem střílela armáda, jsem měla husí kůži. Tohle jsou zážitky, které člověka ovlivní na celý život…

Dobrovolnictví aneb pomáhat je radost

ADRA ČR provozuje dvanáct dobrovolnických center, poradnu pro oběti trestných činů a dětské krizové centrum. Dobrovolníci docházejí do nemocnic, dětských domovů, ústavů sociální péče, domovů pro seniory. Svou přítomností, komunikací a ochotou přispívají ke zlepšení podmínek léčby či dlouhodobé péče.

Silvie je dobrovolnicí Dobrovolnického centra ve Frýdku-Místku. Už několik let se věnuje ve svém volném čase lidem, kteří se každý týden těší na její návštěvu. Zpočátku to byly děti v místním dětském domově, poslední dva roky pak i klienti domova pro mentálně postižené — Náš svět.

Silvie, co kdybychom si zahráli takovou hru? Dosaď za každé písmeno tvého jména slovo, které nějak charakterizuje dobrovolnictví.

S:  Smích. Radost z každé chvíle, kdy jsem mezi klienty. Usmívám se už při příchodu do Domova pro mentálně postižené — Našeho světa, protože se těším na to, čím mě zase rozesmějí. Když pak jdu po pár hodinách domů, honí se mi hlavou všechny zážitky a nejde se neusmívat. Vzpomínám si, jak se nevidomému Jiříkovi zdálo, že jsme spolu létali vesmírem v červených skafandrech, nebo jak o mně jednou šprýmař Ondra (také dobrovolník) rozhlásil, že slavím narozeniny, a když se ho klienti ptali, kolik mi je, tak řekl, že 50 let. A všichni obyvatelé Našeho světa mi pak přáli k padesátinám a myslí si to dodnes. (Na vysvětlenou – Silvie si na padesátiny ještě pěkných pár roků počká.)

I: Ideální odpočinek. Mezi klienty vždy najdu duševní odpočinek od všech všedních starostí. Moje problémy zůstávají venku, protože společně řešíme mnohem důležitější věci. Třeba jestli z nich jednou budou dobří traktoristé nebo jestli budu jejich nevěsta a budeme mít svatbu v linkovém autobuse.

L: Láska. Snažím se ji rozdávat plnými hrstmi, ale vždycky jí dostanu mnohem více.

V: Víra. Věřím, že má smysl chodit do Našeho světa; věřím, že celá idea dobrovolnictví má smysl. Věřím i ve chvíli, když zrovna nevidím žádný výsledek nebo pokrok, protože věřím, že i pouhá má přítomnost jim přináší radost.

I: Ideál. V Našem světě se měním v ideální bytost. Pro mé klienty jsem úžasná, milá, umím tancovat, malovat, hrát ping-pong, zpívat — jsem prostě pohádková víla. A já se tak opravdu v tu chvíli cítím.

E: Energie. Při každé návštěvě cítím úžasný přísun energie, která je čistá, nezkažená sobectvím. Pokaždé si dobiju baterky na dlouhou dobu dopředu.

Jak vlastně začala tvá kariéra dobrovolníka?

Před pěti roky mě kamarádka zapsala bez mého vědomí na školení dobrovolníků Dobrovolnického centra ADRA ve Frýdku-Místku. Trochu jsem se na ni zlobila, ale pak jsem si řekla, že to zkusím.

Začala jsem docházet do dětského domova, a i když jsem prožila s dětmi většinou spoustu krásných dní, plných legrace a radosti, poznala jsem také, jak složité jsou vztahy mezi dětmi, které nejsou se svými rodinami. Prožila jsem radost z uzdravení i bolest z nezvládnutých krizí, kdy děti bojovaly o svůj kousek mé pozornosti i velmi zraňujícím způsobem. Vzpomínám na velmi krásnou romskou dívku, která nedovolila na sebe sáhnout. Dlouho jsme k sobě hledaly cestu, ale pak si mi poprvé lehla na kolena a dovolila mi hladit ji po vlasech. Byl to velký projev důvěry. Pak jsem onemocněla, a když jsem se po pár týdnech vrátila, byla mezitím předána do výchovného ústavu, ze kterého utekla. Už jsem o ní nikdy neslyšela, ale často na ni myslím i po čtyřech letech. I takové může být dobrovolnictví. Ne vždy dává, ale i bere.

Jak ses ocitla v Našem světě — v zařízení pro mentálně postižené?

Po třech letech docházení do Dětského domova ve Frýdku-
-Místku jsem absolvovala kurz sociální péče. Když jsem si pak začala hledat práci v oboru, dostala jsem nabídku jít pracovat do Našeho světa. Trochu jsem se toho prostředí bála, protože jsem se nikdy s mentálně postiženými lidmi nesetkala. Proto jsem využila možnosti seznámit se s těmito lidmi jako dobrovolník.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi poznala, že se nemusíš bát?

Asi deset vteřin. Pak si mě získali svou bezprostředností a vřelým zájmem. Nikdy se nezapomenou zeptat, jak se mám, kdy zase přijdu, popřát mi hezký den nebo víkend.

Tobě pomohlo tvé dobrovolnictví i při hledání práce, je to pravda?

Ano, nyní pracuji jako terénní pracovník v podpoře samostatného bydlení. Pomáhám lidem s lehčím mentálním postižením začlenit se do společnosti a snažím se je učit co největší samostatnosti. Pomáhám jim v komunikaci s úřady, lékaři, s vyřizováním reklamací a vyplňováním tiskopisů. Ale také je učím zvládat drobné domácí opravy nebo spolu vaříme. Nejhezčí odměnou pro mě je, když jsou mí klienti povzbuzeni k tomu, aby zkoušeli samostatně řešit problémy.

Máš nějaký vzkaz pro ty, kteří uvažují, že se zapojí do dobrovolnického programu?

Dokud jsem nevyzkoušela dobrovolnictví, ani jsem netušila, že to je to, co mi v životě chybělo. Takže pokud má někdo pocit, že mu v životě něco chybí, třeba je to právě dobrovolnictví. Zkuste dát druhým svůj čas a úsměv, i když budete vědět, že je to zadarmo.

--------------------------

ADRA ČR 20 LET V ČÍSLECH

Největší počet zaměstnanců: 208 v roce 2010

Největší roční rozpočet organizace: 96 388 000 Kč v roce 2010

Největší humanitární sbírka: 124 293 438 Kč v roce 2004/05 na pomoc po tsunami v Asii

Největší rozvojová sbírka: 1 164 000 Kč, podpora slumových škol v Bangladéši (2008–2011)

Největší výtěžek celostátní Velikonoční sbírky: 3 876 119 Kč v roce 2002

Největší počet koordinovaných dobrovolníků: cca 2 500 při povodních v roce 2010

Největší počet dobrovolníků vyslaných dobrovolnickými centry: 1 500 v roce 2011

Největší počet účastníků projektu PRVák: 13 309 v roce 2009

Největší počet obrázků zaslaných do výtvarné soutěže: 7 022 obrázků v roce 2011

--------------

Více informací o dobrovolnictví a možnostech spolupráce získáte na www.adra.cz

-----------