Avetik Darbinian NEJISTOTA je nyní SOUČÁSTÍ mého ŽIVOTA

Jmenuje se Avetik Darbinian a je mu 35 let. S manželkou Irinou má čtyři děti – dva syny (6 a 4 roky) a dvouletou dceru. V září se jim narodil třetí syn David. Pochází z Ukrajiny a v Čechách nikdy žít nechtěl. Jako u mnoha dalších lidí do jeho života náhle vstoupila válka na Ukrajině. Nejistota ohledně budoucnosti se stala součástí jeho života.

Avetiku, řekni nám o sobě něco víc.
Pocházím z Poltavské oblasti, z města Kremenčuk. Do 17 let jsem žil s rodinou v ne­daleké vesnici a poté jsem odešel studo­vat vyšší odbornou školu do města Dnipro v Dnipropetrovské oblasti. Studoval jsem tam obor řízení železniční dopravy. Po ško­le jsem ale nastoupil do zaměstnání v jiném oboru, ve zbrojním průmyslu, ve firmě na výrobu raket. Poté jsem začal pracovat v oboru realit, kde jsem nejdřív působil jako realitní makléř, později jako ředitel realitní kanceláře.
Když mi bylo 26 let, zahájil jsem den­ní studium teologie na Teologickém insti­tutu v Buči. Po roce jsem se oženil a v Buči se nám narodil první syn. Po ukončení stu­dia jsme se společně s rodinou přestěhova­li do Charkova, kde jsem začal působit jako duchovní.

Co se v člověku odehrává, když jiný stát zaútočí na jeho vlast?
24. února 2022 v pět hodin ráno všichni lidé vybíhali na ulice a zavládla všeobecná panika. Lidé z okolí přibíhali k naší modliteb­ně, kde jsme bydleli. Když jsme se jich pta­li, proč běží právě k nám, odpověděli: u vás je Bůh...
Nikdo nevěděl, co má dělat. Lidé prchali po čtyřproudé silnici ven z města, ale všich­ni uvízli v zácpě. Fronty byly u čerpacích sta­nic i u bankomatů. Já jsem se rozhodl zůstat a pomáhat lidem v místě, ale bylo mi doporučeno s rodinou odejít.
Potom začali přicházet do modlitebny členové církve i lidé ze sousedství a celkem 55 lidí zůstalo v modlitebně přes noc. V suterénních sborových místnostech byly zařízeny prostory pro společenské akce, kte­ré jsme mohli rychle upravit pro přespávání potřebných.

Kde člověk najde sílu opustit svůj do­mov a vydat se na cestu do ciziny? Co bylo tvou motivací?
Nechtěl jsem opustit Charkov, protože tady mám rodinu a známé, ale manželka mne přesvědčila, abychom odešli. Doporučovali mi to i známí.
A také mi zavolal přítel z Čech, s nímž jsem se poznal před dvěma lety v Charkově, a pozval mne do České republiky. Díky tomu jsem věděl, že budu mít kde začít, a tak jsme se vydali na cestu.

Jak probíhala tvá cesta z Ukrajiny do České republiky?
Vyjeli jsme 2. března. Při odchodu z Charko­va i při projíždění ostatními většími městy nás zastavovaly hlídky ukrajinských vojáků, kteří kontrolovali doklady a ptali se na cíl cesty. Děti byly z ozbrojených vojáků vyděšené. Jen pro představu: z Charkova do městečka Merefa, což je asi 20 km, nás zastavili celkem 17krát. Cesta se tak podstatně prodloužila, pořád jsme stáli v kolonách a v dál­ce jsme už viděli zničené některé budovy.
Vydali jsme se směrem k Dnipru, přes Kryvyj Rih, dál přes Kirovohrad a Umaň směrem k moldavské hranici. Ve městě Umaň jsme u místního kazatele přespa­li a také jsme potřebovali dotankovat palivo. Všude na čerpacích stanicích bylo možné koupit pouze 20 l benzinu, ale pán, který byl u čerpadla, když viděl v autě děti, tak nám dovolil nakonec dotankovat plnou nádrž. Díky Bohu.
Vjezd do Moldávie byl celkem plynulý, ale na moldavsko-rumunské hranici jsme čekali v koloně aut asi 15 hodin, což bylo s malými dětmi velice náročné. Jako řidič jsem musel být stále připraven popojíždět. V rumunském městě Sučava jsme přespali další noc a pak vyrazili dál k maďarské hranici.
Na rumunsko-maďarských hranicích jsme měli problémy s cestovními doklady našich dětí, které se za pomoci přátel z Čech podařilo vyřešit. Noční cesta přes Slovensko, Moravu až do Prahy už byla celkem ply­nulá a v sobotu ráno 5. března jsme v 6 ho­din dorazili na domluvenou adresu a setkali se s naším českým kamarádem.

Pomáháš nyní v Česku ostatním potřeb­ným. Co tě k tomu vede?
Od prvního dne jsem byl zapojen do pomoci uprchlíkům, kteří přijížděli do Prahy. Pracoval jsem jako dobrovolník a duchovní v Centru pomoci uprchlíkům v Kongresovém cen­tru v Praze.
Společně s místním kazatelem jsme po­máhali s ubytováváním přijíždějících uprchlíků. Komunikovali jsme s lidmi o jejich potřebách a řešili i jejich psychický stav. Všichni byli vystrašení a zmatení, ničemu nerozuměli, a pak tady byla také jazyková bariéra.
V Kongresovém centru jsme potkali jed­nu ženu, která nechtěla mluvit s žádným duchovním. Měla s nimi v minulosti špatnou zkušenost. Po rozhovoru však změnila ná­zor a nakonec nás poprosila, abychom se s ní modlili.
A co mne k pomoci vede? Já sám jsem pomoc dostal, tak ji dávám dál...

Myslíš, že víra může pomoci i v takové krizové situaci? Pokud ano, tak v čem?
Víra mi v mém životě pomáhala před válkou a pomáhala i v těchto kritických chvílích na začátku války. Když jsme odjížděli do neznáma, nevěděli jsme, co nás čeká, ale Bůh nás chránil a po celou cestu jsme vnímali jeho vedení.
Původně jsme odcházeli z Ukrajiny s cílem přečkat válku někde v bezpečí, ale Bůh nám umožnil tady navíc pracovat a sloužit i dalším potřebným. Za to jsem velmi vděč­ný.

Máš čtyři malé děti. Jak důležitá je pro tebe rodina?
Kdybych neměl rodinu, nepřijel bych do Čes­ké republiky. Zůstal bych na Ukrajině a bo­joval. Děti vnímám jako dar od Boha, o který se mám dál zodpovědně starat. Myslím, že hodnota rodiny je stejně důležitá kdeko­li na světě.

Jak nejlépe pomáhat těm, kdo k nám přišli jako hosté?
Jeden biblický text na tuto otázku nádher­ně odpovídá: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (Matouš 7‚12). Chovejme se tedy i k utečen­cům tak, jak bychom chtěli, aby se lidé cho­vali k nám.

Děkuji za rozhovor.
Vítězslav Chán