Jak TO POZNAT ?
„Co tady u všech všudy dělám?“ ptala jsem se sama sebe v malé, holé, žlutě vymalované místnosti plné tmavočerveně čalouněných kancelářských židlí. Spolu se mnou se tu ve výhni červencového slunka peklo dalších patnáct žen. Účastnila jsem se týdenního semináře na téma, které mi bylo zcela vzdálené. Seděla jsem mezi lidmi, které jsem nikdy dřív v životě neviděla, s nimiž jsem neměla zhola nic společného. Absolvovat tento seminář bylo zaměstnavatelovou podmínkou pro vstup do nového zaměstnání.
„Kam jsem se to dostala?“ bědovala jsem v duchu o přestávce. Vyšla jsem si na nekrytou terasu, abych se trochu provětrala, ale venku bylo ještě větší vedro než uvnitř. Vypila jsem sklenici vody a vyslechla nadšený rozhovor dvou spoluúčastnic kurzu. Já jsem si připadala jako vetřelec. Nedokázala jsem sdílet jejich nadšení, přednáškám jsem naslouchala jen z povinnosti. Zdálo se mi, že všichni frekventanti kurzu věděli o oboru mnohem víc než já ještě dříve, než jsme začali. Že jen tak zlehka opakují, upřesňují si nové poznatky a jsou schopni zasvěceně diskutovat.
Nová oborná terminologie mi dělala potíže, pletla jsem se v definicích a ani za nic jsem je nedokázala zcela přesně reprodukovat, jak bylo požadováno. Podléhala jsem pocitům, že jsem naprosto nemožná. Bylo mi horko, strašně mě to nebavilo, připadala jsem si úplně pitomá, a navíc jsem sváděla těžký duchovní boj.
Jsem pyšná, když si myslím, že tohle fakt nepotřebuji a ani nechci poslouchat? Co když zrovna tohle je moje příští životní dráha? Psaní skončí, nic dalšího mě nenapadne a nic nenapíšu. Nikdo mi už další knížku nevydá. Třeba tohle teď bude můj reálný život... Nevzpírám se Božímu vedení, když se mi to ani trochu nelíbí? Vždyť přece ten úvodní pohovor se zástupkyní šéfové vypadal tak slibně. Zdálo se mi, že o mě mají skutečný zájem. Je přece běžné, že každý zaměstnanec musí projít proškolením, zvlášť když se jedná o tak specifický obor. Sama bych nejednala jinak. A hlavně: jiná práce se nikde nenabízela a tato nabídka přišla sama. Tak jak jsme se modlili.
Každé ráno toho týdne jsem se cestou na kurz modlila, jak mám poznat, že jsem na správné cestě. Každý večer jsem cestou domů z přednášek unaveně přemítala, jestli mě takhle Bůh učí pokoře. Dokud jsem byla doma a učila děti, vařila polívku, starala se o zahrádku a psala své příběhy, to se mi to radovalo. Život byl tak přehledný, jednoduchý a světlý. Všechno mě bavilo. Něco samozřejmě víc a něco míň, ale byla jsem šťastná a spokojená, protože jsem věděla, že jsem přesně tam, kde mám být. Ale teď se teprve ukáže, jak se dokážu radovat, když budu muset dělat věci, které mě vlastně nezajímají. To bude zkouška.
Stále jsem čekala na nějaké znamení, nějaké potvrzení, nějaký signál, že tohle místo je to pravé, ale jistotu jsem neměla. Jednou se mi zdálo, že to snad nebude tak zlé, a to tehdy, když jsem se vyznala ve spletitých grafech a přestala si plést odborné pojmy, jindy mě strachy bolelo břicho. Přesto jsem neměla žádný důkaz proti svému rozhodnutí. Vstoupila jsem do pootevřených dveří, jediných, které se mi pootevřely, a neměla jsem žádný zjevný důvod k útěku.
Závěrečné zkoušky jsem složila na výbornou. Druhý týden školení pro vyšší odbornost už nebyl tak stresující, dokonce se mnou osobně promluvila šéfová o konkrétní podobě mé příští práce. Nadšení se nedostavovalo, ale strach polevil. Rozhodla jsem se, že pokud mi Bůh nějak srozumitelně neřekne, že mám dělat něco jiného, budu poslušně pracovat, jak nejlíp to dokážu. Má-li to být zkouška, chci obstát
Zpracovala jsem projekt a šla na konkurz. Za týden přišel dopis, že mě vzali. Zkouška pokračovala.
Úryvek z knihy Hany Pinknerové: To pravé místo – Jak jsem začala a přestala chodit do práce, Nakladatelství KMS 2008.
Hana Pinknerová je žena mnoha talentů. Ráda jí, a proto dobře vaří. Je zvědavá, a proto ráda naslouchá lidem. Ráda čte, možná proto provozuje knihkupectví. Kromě toho také píše knížky, přednáší na různá témata, jezdí na koloběžce a zkouší zase hrát na klavír. Baví ji život a hledání Božích milostných vzkazů. (více najdete na http://hanapinknerova.cz)