JISTOTA v nejistotě, NEJISTOTA v jistotě?

Za obzorem (10) Andrea Janušková (Matúšeková) 15.2.2023

Zamýšlím se nad tím, kdy v mém životě nastal onen zlomový okamžik. Ta chvíle, kdy jsem dokázala odložit stranou své věčné obavy a strach a začít prožívat pocit jistoty.

Víte, že s pocitem jistoty se už rodíme? Je to tak. Všichni ho dokonale známe. Už jako malé děti víme, že je o nás postaráno, že se nemusíme vůbec ničeho bát. Kdy se však tato jistota ztratí?

Když začneme dospívat, z každé strany slyšíme, co je a co není správné. Co bychom dělat měli, a co naopak ne. Způsob výchovy ovlivňuje také směr našich myšlenek. Nedě­díme jen choroby, domy či kuchyně, ale od rodičů přejímáme především vzorce myšlení a způsob chování.

Všichni jsme nejraději, když nás v běž­ném životě nic negativního nepřekvapí. Vždyť nakonec proto sledujeme i předpo­věď počasí, nebo ne? Náš optimismus roste, pokud nám někdo dá naději. Vydechneme si, když nám někdo slibuje dobré zaměst­nání. Na naději a optimismu není nic špat­ného. Nesmíme však podlehnout falešným iluzím ohledně budoucnosti. Před tím varu­je i Ježíš, když soustřeďuje pozornost učed­níků spíše na současnost, která také přiná­ší mnoho starostí. Nedejme se ošálit přísliby jakýchkoliv jistot týkajících se našeho po­zemského života. Náš život je plný nejistot a není na tom nic špatného.

Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Každou sobotu jsme chodili do shromáždění ve Va­ďovcích na Slovensku. Chodila jsem tam ráda a s nadšením, protože jsem věděla, že je to tak správné, a protože jsem věděla, že je to důležité. Víra v Boha, víra v jiné hodno­ty než ty, které se nám všude kolem nabíze­jí. Věřila jsem v dobro a lásku druhých, věři­la jsem, že je tu někdo, na koho se můžeme plně spolehnout. Komu můžeme odevzdat každou naši radost, ale i starost. Věděla jsem, že je tu někdo, kdo mě vždy vyslech­ne, kdo mi pomůže a poradí. Že je tu On, Pán Ježíš.

Po střední škole jsem odešla do zahrani­čí pracovat jako ošetřovatelka starších lidí. Nebylo to jednoduché. Plná strachu z nezná­ma jsem se modlila o to, abych starým lidem pomohla, abych tam byla dobrou pomocí a také dobrým příkladem. Bylo to období, na které velmi ráda vzpomínám. Měla jsem jis­totu, že ani stovky kilometrů od svých rodi­čů nejsem sama.

Na období, kdy jsem poznala svého prv­ního manžela, již tak hezké vzpomínky ne­mám. Přišel čas, kdy jsem si nějak přestáva­la věřit, kdy jsem váhala, jestli to, co dělám, je to správné. Často jsem si kladla otázku, jaká je vlastně moje cesta. Poznala jsem muže jménem Roman. Ze začátku jsem byla okouzlená jeho chováním a jeho způsoby. Došlo to tak daleko, že jsem ztratila pev­nou půdu pod nohama a začala jsem mu sle­pě věřit.

Po svatbě mě začal týrat nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jistotu jsem hleda­la znova na modlitbách. Prosila jsem Boha o pomoc a radu, jak změnit mého vlastního manžela. Během sedmi let života s manže­lem (nebo spíše přežívání) se nám narodily dvě krásné děti – Lenka a Niki. Obě mi vždy dávaly sílu k tomu, abych další a další den přežila v nejistotě, strachu a bolesti. Teď už vím, že to nebylo správné. Bylo bláhové my­slet si, že se manžel změní, že mě ze dne na den přestane týrat a ubližovat mi. Jeho psy­chické týrání mě dovedlo až před dveře psy­chiatrické ambulance. Až lékař mi otevřel oči a po dlouhém povídání mi řekl, že to, co dělá můj vlastní manžel, není správné, a že se to nikdy nezmění, pokud neudělám první krok. Nejistý, ale vykročit musím já.

Pak přišel rok 2013, kdy se všechno změ­nilo. Vyslechla jsem si diagnózu: rakovina. Já, matka tehdy dvou malých dětí, nejistá a vysílená, bolavá a unavená. Rakovina plic. Tak zněla diagnóza lékařů. Přiznávám, že jsem jim ze začátku nevěřila. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych já mohla být tak váž­ně nemocná. Proč? Jak jsem k tomu přišla? Co se stalo?

Teď už znám odpověď. Díky psychické­mu týrání se ve mně rok za rokem hromadil strach a beznaděj. A díky dlouhodobému stresu vše nakonec vyústilo v rakovinu.

Moje jistota byla v troskách. Hledala jsem odpověď v prosbách k Bohu. Modli­la jsem se, aby mě zachránil. Nechtěla jsem opustit dvě malé děti, které byly zcela závis­lé na jejich matce. Myslela jsem i na své mi­lované rodiče. V slzách jsem prosila Boha celé noci o to, aby při operaci vedl ruce léka­řů. Vždyť On je tím největším lékařem, jaké­ho máme. Zná totiž nejen náš fyzický stav, ale i náš stav psychický. Jako Stvořitel zná dokonale naše tělo i naši mysl.

Dokázala jsem se na Boha spolehnout natolik, že den před operací jsem mohla s jistotou říct, že všechno dopadne dobře. Zní to neuvěřitelně, ale Bůh mi dal do srd­ce velkou jistotu a víru, že to všechno dob­ře dopadne. Věděla jsem to dříve, než bylo po operaci, než mi to řekli lékaři v bratislav­ské nemocnici. Bůh do mého srdce vložil na­prostý pokoj a klid. Vím, že na něho se mů­žeme vždy spolehnout. Právě On je naše jediná jistota v nejistotě. To On je maják, který nás vždy dovede do přístavu, On je náš jediný cíl.

Teď už vím, že se ve svém životě nemu­sím točit v kruhu, ale mám jistotu, že znám směr, kterým se mám vydat. Uvědomuji si, že má životní cesta není vždy lehká a rov­ná. Často jsou na ní kopce a je plná zatáček. Přicházejí i zpomalení, která nás chtějí ně­čemu naučit. Vyzývají nás k tomu, abychom se změnili. Pomáhají nám pochopit, že sami nedokážeme nic. Když už nemůžu dál, Bůh mě drží ve své náruči. Jen On je tu při mně ve dne v noci a mohu mu říci všechno, co mě trápí. Ten pokoj v srdci, ta jistota, to všech­no je k nezaplacení.

Rakovina je za mnou. Vím, že se už ne­vrátí. Bůh mi v mé nemoci dal jistotu a na­ději, že vždy bude stát při mně. Po rozvodu, který nebyl vůbec jednoduchý, jsem se po­druhé vdala. Modlila jsem se za svého dru­hého manžela. Bůh mi do cesty poslal muže, který stál v nemoci při mně a každý den mi dává pocit jistoty a bezpečí. Navíc moje dvě děti miluje jako vlastní.

Najednou je tu někdo, komu na mně zá­leží. Když vidí, jak jsem unavená a bolavá, nic neřekne a udělá, co je potřeba. Bůh mi dal muže, na kterého se můžu plně spo­lehnout a kterému se mohu svěřit úplně se vším, s radostmi i starostmi. Nikdy nezapo­menu na větu, kterou mi řekl při naší svat­bě. To ráno jsem se ho ptala, jestli se mu líbím. A víte, co jsem chtěla slyšet? „Ano, lí­bíš se mi nejvíc ze všech na světě“ nebo „Jsi ta nejkrásnější nevěsta pod sluncem“. Víte, co mi řekl můj druhý manžel? „Líbila ses mi i bez vlasů. Vždy se mi budeš líbit tako­vá, jaká jsi.“ Srdce mi bilo až v krku a slzy se mi hrnuly do očí. Tohle bylo to nejkrásněj­ší vyznání, jaké mi mohl dát. V těch několi­ka slovech bylo ujištění, že ať se stane coko­liv, bude stát při mně.

Rakovina a rozvod byly před lety dvě vel­ká zastavení v mém životě. Teď přišlo tře­tí velké zastavení – operace páteře. I ve chví­li, kdy píši své zamyšlení, tak stojím, počítač mám vysoko na stole a okolo pasu co nej­pevněji stažený korzet. Přesto se mi třesou nohy, jak jsem ještě zesláblá. Slabá fyzicky, ale silná vnitřně. Protože vím, že i tuto ope­raci vedly Boží ruce, protože vím, že po pár měsících mi bude lépe. Tu jistotu nám umí dát jen Bůh.

Nebojte, nejsme dokonalá rodina.

I k nám občas zavítá mráček a zaprší. Ale po dešti vždy vyjde sluníčko a slzy radosti.

Mějme jistotu v nejistotě. Mějme víru v Pána Boha. Milujme své manžely, manželky a buďme jim jistotou v manželství. Buď­me oporou našim dětem, že se na nás mo­hou kdykoliv spolehnout, že nám mohou říct cokoliv. Buďme jistotou našim rodičům, že jsme tu i pro ně a jsme ochotni jim kdy­koli pomoci. A nezapomínejme, že naše jedi­ná jistota je spolehnout se na Boha, na to, že On nás povede tím správným směrem. Ráda říkám, že On je můj nejlepší kamarád, a po­vídám si s ním po celý den – ať už mě něco tíží, nebo prožívám radost. Je úžasné mít ta­kového kamaráda.

Vím, že do mého života ještě přijdou malé či větší zastávky, ale také vím, že mě opět jen něčemu naučí. Nebojím se. On bude kráčet se mnou. A když nebudu moct, když mě moje nohy neponesou, vezme mě On na svoje ruce a ponese mě. To mi dává sílu a jis­totu do budoucnosti.

Andrea Janušková (Matúšeková)
Maminka tří dětí (Lenky 14, Nikolase 12 a Matýska 3). Vystudovala elektrotechnickou průmyslovku, pracovala jako sekretářka v zahraniční firmě a v zahraničí také pečovala o staré lidi a děti. Od roku 2013 se kvůli zdravotním problémům stará jen o rodinu. Napsala dvě knihy, a jak říká – píše spíše srdcem než rukou.