META MODERNA aneb znovu ZAHLÉDNOUT BUDOUCNOST
Jak vlastně přemýšlí generace zvaná „Y“ nebo „mileniálská“, která nyní jako většinová v produktivním věku přebírá rozhodující odpovědnost v naší společnosti? A má toto nové pokolení vůbec nějaké převažující společné myšlenkové zaměření?
Podle nizozemských kulturních teoretiků Timothea Vermeulena a Robina van den Akkera, autorů přelomového eseje Poznámky k metamodernismu, je to cílevědomý odpor k cynismu a beznaději předchozí, tak zvané postmoderní éry. Naopak se snaží o návrat k všelidským ideálům, přes všechna jejich sebevětší minulá zneužití a diskreditace. Ve své eseji autoři popisují tuto novou situaci zdánlivě protichůdnými spojeními „informovaná naivita“, „pragmatický idealismus“ nebo „návrat budoucnosti“. 
Podle Vermeulena a van den Akkera „postmoderní kultura zpochybňování, zesměšňování a znehodnocování“ skončila a nahradila ji angažovanost, zaujetí a upřímnost, „i kdyby byl ideál nedosažitelný“. V „metamoderní“ společenské situaci se podle autorů stále častěji setkáváme s aktivitami, které vyjadřují naději, snaží se o upřímnost a jsou tak motivovány naprosto odlišně, než bylo příznačné pro postmoderní přístup.
Nová forma modernity se projevuje především neustálým plynulým kolísáním mezi zaujetím a odstupem. Toto propojování protikladů jejich střídáním sbližuje metamodernu s romantikou – smyslem pro velký příběh života a světa, zájmem o mystiku, tajemství, soucit, laskavé vztahy, alternativní, etičtější životní styl a vědomé rozhodnutí cele se o něj pokoušet, i když se to jeví nemožné a všechny okolnosti hovoří proti: „Jejich osudem je ubírat se za horizontem, který neustále ustupuje.“ 
Metamoderna má podle Vermeulenova a van den Akkerova textu s postmodernou, vůči níž je vnitřně v opozici, i některé vnější společné rysy, zejména odmítání ideologického a dogmatického fanatismu moderny. Blízká je oběma i ironie, ta metamoderní se ale pojí s touhou, zatímco bezbřehá postmoderní s beznadějí a apatií. Nová generace bez předsudků upírá pozornost na to, co nelze vyjádřit, co je absolutní, nadpřirozené, na rozdíl od bezedně skeptické postmoderny libující si v chladném pitvání a obnažování významů. Zatímco pro postmoderní generaci dnešních většinových seniorů je celým horizontem bytí přítomnost, metamoderní lidé k času přistupují nově – obracejí se i k minulosti a zejména k budoucnosti: „Nezabývají se ideály proto, aby je parodovali nebo aby po nich nostalgicky toužili, ale proto, aby znovu mohli zahlédnout a prožít budoucnost, která se ztratila z dohledu.“
Tim Vermeulen to vysvětluje takto: „Přichází nová generace, která říká: musíme tomu zase dát smysl, musíme dát nějaký směr našemu konání. Tato nová generace začíná opět kreslit vzdálené obzory. Vynalézá nové způsoby, jak tvořit horizonty a malovat obrazy lepší budoucnosti. Tyto horizonty však nemají racionální povahu a nevycházejí ze zkušenosti jako horizonty 20. století, protože panuje shoda v tom, že modernistický způsob tvoření obzorů je vyčerpán. Lidé už nevěří ve vědu. Podívejte se na sílu hnutí proti očkování, které říká, že věda je nesmysl, že je zkažená a zkorumpovaná. Nebo na ty, co jsou přesvědčeni, že je Země placatá. Podle nich je věda blábol. Anebo se podívejte na krimidokumenty – říkají, že systém spravedlnosti je zkažený a právo nevymahatelné. A tak se postupně zhroutily všechny systémy, které nás dříve orientovaly a ověřovaly nám, co je pravda. Dnes jsou v troskách. S tím, co zůstalo, pracujeme, jako by to tak bylo, ale nutně to tak být nemusí. Snažíme se vydedukovat, jak by to bylo, kdyby to tak bylo, jaká by byla budoucnost, kdyby byla.“
Ani v rámci metamoderny nejsou přirozeně vztahy mezi lidmi vnímány jako idyla, ale jsou nově základem, na kterém je možné a potřebné stavět. Nová generace ve vztazích vytrvale směřuje k jistotám, i kdyby bylo předem jasné, že jsou nedosažitelné. Záleží jí na mravnosti a opravdovosti, apeluje k péči o druhé a životní prostředí.
„Pomalu nám začíná docházet, že jsme s klimatickou změnou něco prošvihli,“ míní Tim Vermeulen, „jsme vlastně už pod vodou. Připomíná to v mnohém Nietzscheho ‚Bůh je mrtev‘ a my všichni chodíme kolem dokola s lucernou a pátráme po Bohu. A stejně tak se ptáme, kde je to nezničené klima. Může se vrátit? Z toho, co vím od vědců, kteří na tom pracují, bojujeme ztracenou bitvu. Ale co jiného můžeme dělat než navzdory tomu přece jen dál dávat věcem nový význam a směr?“
Generace metamodernistů vyrostla s vědomím, že žádná pravda neexistuje, s nedůvěrou ke všem velkým příběhům, a přesto pociťuje touhu po obojím. Ve své „informované naivitě“ chce věřit – navzdory svému nastavení. Věřit v lepší svět, který ve skutečnosti třeba nikdy nenastane, pragmaticky a idealisticky. Ale je to opravdu tak nové? Nečteme už v Bibli o víře jako o bytostné potřebě „spolehnout se na to, co nevidíme“?
Tomáš Kábrt je publicista, od 80. let působil v ilegálním tzv. samizdatu, po demokratickém převratu v novinách Deník a MF DNES. V současné době publikuje opět nezávisle a zabývá se mediálním poradenstvím a zprostředkováním. Studoval také sociální práci a teologii.