NA HRANICÍCH o lidech BEZ HRANIC
Je 5. března 2022 a stojíme na slovensko-ukrajinské hranici ve Vyšném Nemeckém, v malém stanovém městečku, které píše svoji zatím jen týdenní historii. Přišli jsme k ADRA busu, okolo kterého stojí více lidí. Skoro nikoho neznám. Zelené vesty ADRA se míchají s oranžovými vestami ostatních humanitárních organizací a všechny se ztrácejí v davu přicházejících a odcházejících lidí. Prošel jsem přes tábor a snažil jsem se pochopit systém, jakým tento organizovaný chaos funguje a co se to tu vlastně děje.
Bylo to neuvěřitelné. Chvilku postojíme a vnímáme ten kolemjdoucí dav, který se nedá zastavit (denně procházelo přes Vyšné Nemecké 10 tisíc lidí), a tiše nasloucháme prostředí. Takovou dávku pokory a vděčnosti jsme už dlouho nezažili. Vyčerpaní lidé po několikadenní cestě a hodinách čekání na hranici. V očích mají strach, ale nic nechtějí a o nic nežebrají. Zastaví se, případně si odpočinou, najedí se a zase jdou dál. Rozdali jsme pár balíčků pro děti, které jedna dobrovolnice narychlo nachystala dětem. Odměnou nám byl malý rychlý úsměv vděčnosti.
Lidé sbalení do jedné tašky, v náruči kočka a na vodítku pejsek. Chvíli se člověk zamyslí nad tím, co by si zabalil, kdyby na to měl 20 minut, ale v té chvíli mě prostě nic nenapadlo.
Malé zastavení na jednom stanovišti, pak na druhém, kde je opět provází někdo v oranžové vestě.
Není třeba dlouho přemýšlet, aby si člověk uvědomil, že kromě největšího přesídlení obyvatelstva za posledních sto let se tu děje něco mimořádného. Na jedné straně vojenská agrese, která v 21. století nemá obdoby, ale na druhé straně něco mimořádně dobrého, co nás neskutečně zaujalo.
Zelené a oranžové vesty dobrovolníků poutaly naši pozornost od samého začátku. „Pojďte za mnou,“ řekl Janko a společně jsme přecházeli od jednoho stanoviště k druhému. Od registrace přes stánek s potřebami pro běžence, SIM karty až po velké kotle dobrého jídla. Dále okolo vždy se usmívající paní s otázkou, zda nám nenabere čajík anebo kávičku. Prošli jsme až do ADRA stanu, který poskytoval lidem malé zázemí především pro matky s dětmi a psychosociální podporu. I tam jsme potkali studenty prešovských univerzit v zelených vestách, kteří zabezpečovali překlad do ukrajinštiny, dobrovolníky z organizace Pathfinder, kteří si hráli s dětmi, a v neposlední řadě také psychology, kteří seděli u stolů a snažili se spolu s překladateli tlumit emoce.
Když jsme přicházeli ke stanu, myslel jsem, že je prázdný, ale ticho v něm byl spíše důsledek frustrace a únavy utečenců. Bylo to jako ticho před bouřkou, které z ničeho nic přerušil silný pláč. Byla to žena, tak po třicítce, která telefonovala a přitom nahlas plakala. V té chvíli se nás zmocnila bezmoc
Po chvíli jsem radši odešel na stanoviště, kam přicházeli lidé. Hned se na mě otočila starší paní – v jedné ruce menší kufr a v druhé zmačkaný papírový lístek. „Kam mám teď jít?“ Na lístku jsem si přečetl adresu Mannheim, Německo. „Tam mám syna a chtěla bych jít za ním. Jedu z Charkova a nevím, kudy mám jít...“ dořekla a v očích měla slzy. Vzal jsem jí kufr, chytil jsem ji pod paží a spolu jsme pomalu došli ke stánku, odkud odjížděly autobusy do Německa: „Dnes už nejede, ale ráno v 10:00 je třeba se přijít zaregistrovat a přes den by měly přijet autobusy.“ Odešli jsme do ADRA stanu, kde dostala vodu a poseděla s ní děvčata z první psychologické pomoci i s překladatelem. Nakonec jsme se dozvěděli, že odchází natrvalo. Už se nemá kam vrátit. Dům i malý rodinný podnik se stal obětí bombardování. Nechtěla ani jíst, potřebovala si jen oddechnout a zastavit změť myšlenek, které ji provázely poslední dva dny. Žena okolo šedesátky, s taškou, na hranici v cizí zemi – a k synovi to má ještě tisíc kilometrů.
Ta krátká věta „kudy mám teď jít“ mi připomenula jednu krátkou epizodu z Bible. Kristus se zastavil u jednoho člověka a ten mu na jeho otázku „chceš být zdráv?“ stručně odpověděl: „Nemám člověka, pane...“
Zelené a oranžové vesty se staly v tomto chaosu lidského utrpení jakýmsi symbolem, majákem, který provázel lidské osudy. Symbolem lidí, kteří si vzali dovolenou a přišli, aby si oblékli tuto „záchrannou“ vestu a stali se „člověkem člověku“, majákem naděje v zoufalé přítomnosti. Byli tam, kde měli být. Rozdávali úsměvy, objetí, pomáhali nosit kufry, mluvili s utečenci v jejich rodném jazyce, uklidňovali, poradili i pomohli.
Najednou jsme pocítili skutečnou sílu dobrovolnictví, jakýsi neuvěřitelný živý organismus, který nás dal do pohybu – asi někdo ve vyšší režii. Lidé, kteří si nestěžují na to, že museli být o půl hodiny déle v práci. Pracovali bez „hranic“ a předsudků a často na hranici svých fyzických a hlavně mentálních sil. Jako například Alex, student z Ukrajiny, který provázel lidi do druhé hodiny v noci a potom si lehl na tři hodiny v autobuse, aby si oddechl. Jeho Facebook nebyl plný zbytečností a nesmyslů, ale neustále lidem ukazoval cestu. V příbězích i ve statusech měl vyfocené instrukce, kam mají lidé jít, co je čeká, jak se mohou připravit a rozhodnout se, kam půjdou. Měl několik tisíc sledujících a stal se majákem pro mnohé lidi na cestě do nového světa.
Asi po měsíci práci přebrala policie a ministerstvo vnitra Slovenské republiky, ale majáky svítily dál... Nikdo neví, kdo je zorganizoval, ale všichni věděli, jak fungují. Díky Bohu za ně, za jejich obětavou práci. Uvědomil jsem si přitom, že jsem patřičně hrdý na svůj národ, který dokázal takové majáky zapálit. Fungovaly jako rodina, kde vládne harmonie a důvěra, jako jedno tělo. Dobrovolníci nesoutěžili o prestiž, ale doplňovali se. Nepovyšovali se, ale respektovali jeden druhého. Nežádali, ale přinášeli. Každý si našel svoje místo a svědomitě udržoval „oheň své zodpovědnosti“ tak, aby nezhasl.
Děkujeme, že nám pomáháte pomáhat.
Ľudovít Činčala, člen Správní rady ADRA Slovensko, se aktivně zapojil jako dobrovolník do humanitární pomoci lidem postiženým válkou na Ukrajině.
