Případ NEJISTOY A NEJEDNOZNAČNOSTI
Byla jsem trochu nervózní. Studovala jsem druhý semestr obecné chemie a pocit, že nejednám správně, ve mně vyvolával nervozitu. V dospívání jsem psala texty o umění a hrála vážnou hudbu. Hudbu jsem také vystudovala na univerzitě a své studium zakončila bakalářským titulem (přitom jsem se šikovně vyhýbala všem „seriózním" vědám).
Když jsem se tedy jako třicetiletá rozhodla vrátit do školy a získat magisterský titul v oboru přírodních věd, musela jsem projít všemi vědeckými kurzy, kterým jsem se dříve tak důkladně vyhýbala. Znamenalo to také postavit se všem svým „nepříjemným pocitům" z toho, že nejednám správně. I když jsem úspěšně absolvovala první semestr, stále jsem měla dojem, že obor obecné chemie pro mne není tím pravým.
Aby toho nebylo málo, mé pocity ještě zesilovalo srovnávání vědy a víry. Protože jsem věřící, měla jsem — stejně jako mnoho dalších lidí — nesprávnou představu, že víra je v rozporu s vědou. Vážně jsem uvažovala nad tím, zda je možné si při vědeckém bádání zachovat skutečnou víru. Během prvního dne vyučování se mi všechny tyto myšlenky neodbytně honily hlavou.
Když přišla moje profesorka, pustila se rovnou do práce. Představila osnovu předmětu a začala všemi běžnými věcmi typickými pro první den vyučování. Potom řekla jednu z těch věcí, kterou sama sice nepovažovala za důležitou, ale pro mne se stala spouštěčem zásadní osobní proměny mého vztahu ke studiu vědy. Řekla toto: „Během tohoto semestru se budeme věnovat některým tématům, která možná někteří z vás úplně nepochopí a někteří si uvědomí, že to, o čem budeme mluvit, skutečně ve všem úplně nesedí. Když si to uvědomíte, vyvolá to ve vás otázky. Půjdete za mnou a budete žádat odpovědi. Chci vám hned na úvod říci následující: když ve vás vznikne nejistota a pochybnosti, zachovejte klid."
To mě šokovalo. Vždycky jsem se domnívala, že věda rovná se logické uvažování a fakta. Nenapadlo mě, že věda je také místem pro neurčitost a nejednoznačnost.
Nejen konkrétní fakta a důkazy?
V tom okamžiku jsem prožila proměnu — z vnějšího pozorovatele, který vědeckou práci pouze sleduje, na přímého účastníka, který klade zvídavé otázky. Celý život jsem se nesprávně domnívala, že věda je jen pro lidi, kteří se zabývají konkrétními fakty a důkazy. Ve vědeckém poznání však nejde jen o to. Věda nám také pomáhá klást zvídavé otázky, hledat, testovat a (pokud budete mít opravdu štěstí) získat dostatek důkazů na podporu zkoumané hypotézy. A v tomto procesu je toho nejasného více, než jsem si kdy dokázala představit.
Ochota mé profesorky mluvit o nejistotě podnítila mou zvědavost. Zároveň se však pro mne stala pozvánkou, abych se mezi vědecky založenými lidmi cítila jako doma.
Má vyučující mi dala najevo, že moje otázky a pochybnosti jsou v pořádku. Věda není jen pro ty, kdo již mají odpovědi. Ve skutečnosti je spíše místem pro lidi, kteří si kladou otázky a dokážou žít i s nejistotou a pochybnostmi.
Nejistota je v pořádku
Většina z nás nemá ráda nejistotu. Je proti naší přirozenosti položit otázku a pak ji nechat nezodpovězenou. Konkrétní pravidla a přesvědčení nám poskytují pocity jistoty a bezpečí. Ve skutečnosti se dokonce domnívám, že čím je civilizace vyspělejší, tím větším problémem se pro ni nejednoznačnost stává.
V této oblasti však má věda, víra a politika mnoho společného. Často prohlašujeme, že „Bible toto jasně říká", a sdělujeme to se stejnou jistotou, s jakou říkáme, že „to věda dokázala" nebo že „to máme pod kontrolou". Ve světě přírody jsou často některé věci tak trochu mezi, kdy je třeba rozlišovat jemné rozdíly (soumrak, svítání, obojživelníci, hermafroditi). Většina z nás však nedokáže o podobných odlišnostech diskutovat se svými přáteli nebo spolupracovníky či na rodinných setkáních ani minutu. A to vůbec nehovořím o komentářích na sociálních sítích.
Rozumím tomu, proč se ztrácíme v bojích o absolutní skutečnosti. Učení a principy jsou důležité — a nalezení shody nebo konsenzu nejen ukazuje moudrost, ale zároveň kultivuje společenství těch, kdo spolu souhlasí. Navíc pomáhá také určovat pravidla i praxi. Během několika posledních let však sleduji znepokojivě klesající úroveň této společenské komunikace. A tak uvažuji nad tím, jestli jde skutečně v našem hledání jistoty vždycky o pravdu. Nebráníme se nejistotě spíše kvůli potřebě vlastní jistoty? Pro mne to byl právě dar nejistoty a nejednoznačnosti, který mne uvedl do společenství lidí zabývajících se vědou. A stále více zjišťuji, že mi tato otevřenost schází ze strany mých ostatních blízkých, známých, společnosti i církve. Existuje ale vůbec nějaký důvod pro přijetí nejistoty?
Nejistota nutí hledat
Přestože nejistotu nemáme rádi, pocit jistoty často vede k tomu, že si přestáváme klást otázky. Musím v této chvíli myslet na text z Bible, kde je nám v Matoušově evangeliu řečeno: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno." I když si tato slovesa často vykládáme, jako by šlo o jednorázový čin (prosit, vyhledat, zaklepat), rozkazovací způsob sloves v novozákonní řečtině by bylo lépe překládat ve smyslu nepřetržitého dotazování, hledání a klepání. Co když totiž začneme být tak sebevědomí ve svých jistotách a odpovědích, že se přestaneme ptát?
Tento biblický text mi říká, že je v pořádku, když nás v životě provází mnoho nejasností. Text nás nevybízí k tomu, abychom pouze poprosili, nalezli nebo zaklepali, ale vede nás k tomu, abychom se neustále ptali, hledali a klepali. K takovému jednání nás ovšem nevede pocit vlastní jistoty.
Najít to, co opravdu potřebujeme
Za jeden z nejvíce frustrujících a zároveň fantastických aspektů Bible považuji to, když v ní lidé Bohu položí zdánlivě logickou otázku, a Bůh odpoví něco, co s tématem vlastně nesouvisí. Například ve 21. kapitole Janova evangelia je příběh o setkání Petra a Ježíše na břehu jezera. Petr se zeptal Ježíše: „Pane, co bude s ním? (Myslel na apoštola Jana.) A Ježíš mu v odpovědi neřekl o Janovi vůbec nic. Namísto toho mu dal dvojznačnou odpověď, ve které mu prakticky řekl: „Proč se chceš zabývat Janem? Ty mě následuj." V Bibli a zvlášť v evangeliích často nečteme přímou odpověď na položenou otázku, ale odpověď, která odpovídá na hlubší potřebu tazatele. Ježíš věděl, že Petr nemusí o Janovi vědět vůbec nic. Potřeboval přemýšlet o svém vlastním vztahu k Ježíši a druhým lidem.
Ve svém vlastním životě víry jsem se znovu a znovu setkávala s otázkami, o kterých jsem si myslela, že na ně musím znát odpověď. To není ale to, co nezbytně potřebuji. Ve skutečnosti často hledám spojení, sounáležitost a ujištění, že mne někdo má rád. I když přímá odpověď může v danou chvíli uspokojit, častokrát se stává, že nejednoznačná odpověď mne spíše přivede k tomu, co opravdu potřebuji poznat — důvěru a spolehnutí.
Nejistota může prohloubit naši víru
Mnozí z nás začali nejistotu vnímat jako špatnou věc. Když o někom řekneme, že je „nevěřícím Tomášem", určitě to není žádná pochvala. Když však přemýšlím nad okamžiky, kdy jsem se nejvíce přiblížila Ježíši, vždycky to začalo váháním, obavami a nezodpovězenou otázkou. Moje víra se často posiluje právě v období nejistoty.
V Bibli je zaznamenán příběh, ve kterém Ježíš kráčející po vzedmuté hladině jezera pozval svého užaslého následovníka Petra, aby vystoupil z lodi a po vodě přišel až k němu. Petr poslechl a vykročil do nejistoty. Vodní hladina rozhodně nepřipomíná pevnou půdu pod nohama, ale místo naopak velmi nejisté. Podle starověkého vyprávění Petr po několika krocích po hladině dostal strach, začal se topit a volat Ježíše, aby mu pomohl a zachránil ho. Ježíš jej hned vytáhl a vyzval Petra k větší důvěře. Kdyby neexistovala nejistota, neexistovala by ani skutečná víra. Kdyby měl Petr jistotu, že dokáže zázračně chodit po vodě, pak by nepotřeboval mít víru. Spisovatelka Anne Lamottová napsala: „Protikladem víry není pochybnost, ale sebejistota. Nejistota se často stala výchozím impulzem k tomu, aby moje víra nejvíce rostla.“
Sám Ježíš na toto téma poznamenal: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (Jan 20‚29). Jinými slovy, požehnaní jsou ti, kteří věří, přestože (nebo spíše právě proto, že) se spokojili s nejistotou.
Jsem přesvědčená, že naše úsilí o získání jistoty něco stojí. Určitě to není tak, že absolutní hodnoty jsou špatné. Naši touhu po absolutních hodnotách ale často nepohání touha po pravdě, ale spíše naše touha cítit se bezpečně, protože máme pravdu. Postoje, které vytvářejí dělící hradby mezi těmi, kdo jsou uvnitř, a těmi venku, nám nenechávají žádný prostor pro hledání.
Ježíš nás ale ve věci víry zve právě k tomu, abychom při našem hledání jistoty nezapomínali, že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme“ (Židům 11‚1), a to se ve skutečnosti nejlépe ukazuje na skutečnostech, které nejsou zjevné – nejsou nikde kolem nás vidět. Tyto jemné odstíny (nejednoznačnost, otázky, pochybnosti a nejistota) zdaleka nejsou projevem umírající víry, ale jsou naopak právě tím místem, kde se naše víra projeví silněji.
Zatímco naše ochota smířit se s nejistotou napomáhá naší vlastní víře, zve také ostatní, aby se k nám přidali se svou vlastní zkušeností víry. Jak jsem dávno zjistila ve vysokoškolské posluchárně, ani církev by neměla být místem pouze pro lidi, kteří se řídí předem hotovými odpověďmi. Měla by být spíše místem pro lidi, kteří hledají a kteří si kladou otázky.
Mnohé z nás v životě zaskočí okamžiky, kdy věci jednoduše nevycházejí a nejdou podle našich plánů a představ. Když se to stane, spokojme se s nejistotou. Jako Petr z lodi, vykročme do nejistoty s důvěrou v Boha. Namísto toho, abychom se takových situací báli, můžeme naopak zjistit, že naše víra roste nejsilněji právě uprostřed nejistot. To je pozvánka pro všechny, kdo hledají.
Elle Berryová je spisovatelkou a výživovou poradkyní na severozápadním pobřeží USA. Bloguje na ChasingWhippoorwills.com.