SMYSL života

Za obzorem (10) Clifford Goldstein 15.2.2023

,„Cítím všechno, co se mi kdy stalo, a pamatuji si to, ale všechno je to zbytečné." Osip Mandelštam

„Byli jsme Beatles, což bylo úžasné... ale myslím, že obecně převládal pocit: No, je skvělé být slavný, je skvělé být bohatý - ale počkejte, k čemu to všechno je?" — Paul McCartney

V často citované větě ze své knihy První tři minuty napsal nositel Nobelovy ceny za fyzi­ku Steven Weinberg: „Čím více vesmíru ro­zumíme, tím více se zdá, že postrádá smysl." Později mírnil Weinberg tento tvrdý výrok v jiné knize Snění o finální teorii. V ní vysvět­lil, že jeho „unáhlený" výrok neznamenal, že věda považuje vesmír za nesmyslný, ale pou­ze to, že „vesmír sám o sobě nenaznačuje žádný smysl".

Jeho kolegové se divili, proč jeho výrok připoutal tolik pozornosti. Harvardská ast­ronomka Margaret Gellerová například od­pověděla: „Proč by měl mít (vesmír) něja­ký smysl? Jaký smysl? Je to prostě fyzikální systém, tak jaký smysl? Vždy mě ten výrok mátl."

Dědicové reformace
Jakkoli zněl Weinbergův výrok znepokojivě, on jen dotáhl předpoklady materialismu do logického konce. My na Západě jsme dědici osvícenství, které postupem času (se silnou dávkou francouzského vlivu) začalo prosa­zovat systém, jenž veškerou realitu, veške­rou existenci redukuje pouze na svět pří­rody. Musíme si také uvědomit, že v tomto pohledu na svět není místo pro nic nadpři­rozeného, natož pro osobního Boha. Západ­ní svět jednadvacátého století zůstává v za­jetí tohoto myšlenkového modelu, v němž věda a vědecká metoda zůstávají pro mnohé nejspolehlivějším, někdy dokonce jediným zdrojem pravdy.

Lidstvo díky modernistickému pohle­du na svět ztratilo to nejosobnější a nejdů­ležitější — smysl samotného lidského života.

Friederich Nietzsche, se svým drsným ateis­mem, si uvědomoval, co modernismus udělá se smyslem života. Jeho slavný výrok „Bůh je mrtev" byl varováním před prázdnotou, kterou moderní antimetafyzický světoná­zor zanechá v lidských duších. A to se může snadno týkat i nás.

Heismanův faktor
Jde o to, že tyto filozofické a metafyzické otázky mají konkrétní a praktické důsled­ky. Kdo z nás si v nejtěžších chvílích života nepoložil otázku, zda to všechno stojí za to (viz Kazatel 1,14)? Jak to prožívají lidé, kte­ří se domnívají, že náš život je jedinou exis­tencí — a dál už není nic?

Vezměme si pětatřicetiletého Mitchella Heismana. Mitchell ztratil víru v Boha a propadl nihilismu (názor, že život sám o sobě nemá smysl a je — podobně jako Weinbergův a Gellerův vesmír — bezúčelný) a spáchal sebevraždu. 18. září 2010 se za­střelil před kostelem v areálu Harvardovy univerzity. Předtím napsal 1905stránkový dopis na rozloučenou, v němž shrnuje, kam ho jeho nihilismus dovedl: „Každé slovo, každá myšlenka a každá emoce," napsal, „se vrací k jednomu zásad­nímu problému: život nemá smysl. Experimentem nihilismu je hledat a odhalovat každou iluzi a každý mýtus, ať už vede kamkoli, i kdyby nás to mělo zabít.“

Co by se však stalo, kdyby v posledním zoufalém pokusu o nalezení odpovědí nej­prve vešel do křesťanského kostela? Jakou odpověď byste Mitchellu Heismanovi dali, kdyby vám při své cestě na Harvardovu uni­verzitu položil tu nejdůležitější otázku: Co je smyslem lidského života? Vždyť tento život je tak nedokonalý, tak poškozený, plný bo­lesti, a navíc končí smrtí! Proč bych se tedy měl trápit se vší bolestí a úzkostí z jeho pro­žívání?

Vůle ke smyslu
Viktor Frankl, 37letý vídeňský neurolog a psychiatr, byl spolu se svou ženou a rodi­či deportován do nacistického koncentrač­ního tábora. Na základě těchto hrůzných zá­žitků (které jako jediný přežil) napsal Frankl bestseller Hledání smyslu života, v němž říká, že naší nejzákladnější potřebou je najít smy­sl a účel naší existence.

Frankl tedy rozvinul tzv. logoterapii vy­cházející z řeckého slova logos, které podle něj označuje „smysl“. Frankl napsal: „Podle logoterapie je snaha o nalezení smyslu živo­ta základní motivační silou člověka. Proto mluvím o vůli ke smyslu.“

Frankl sice přesně pojmenoval problém, jeho řešení však nestačilo. V jeho pojetí hu­manistického existencialismu každý na­cházíme svůj vlastní smysl a cíl v sobě. Pro Frankla neexistuje žádný všeobecný smy­sl např. v Bohu (i když by mu asi připadalo v pořádku, kdyby si někdo myslel, že takto může objevit smysl sám pro sebe). Používal analogii se šachy: v daném okamžiku neexis­tuje jediný nejlepší tah. Musíte vzít v úvahu okolnosti, kontext a individualitu a na základě toho a na základě bezprostřednos­ti vlastního života si sami pro sebe vytvo­řit smysl.

Ve Franklově pojetí lze spatřit stín Nie­tzscheho, který se ohrazoval proti jakému­koli velkému všeobecnému pohledu na svět, z něhož bychom mohli odvodit smysl a účel. Každý z nás si musíme na základě svědomí vytvořit vlastní smysl. Lidský život se podle Nietzscheho musí stát uměleckým dílem, nesmíme se nechat chytit do pasti domně­lé pravdy, která nám říká, čemu máme věřit a jak máme žít.

Samozřejmě (kdybychom chtěli být cy­ničtí), mohli bychom se zeptat: Jak tento postoj ovlivnil život samotného Nietz­scheho? Nietzsche, který se nikdy neoženil (a zřejmě nikdy neměl dlouhotrvající vztah), se ve 44 letech v Itálii zhroutil na ulici a po­slední roky života strávil v polokatatonic­kém šílenství.

Máte smůlu
Nietzscheho smutný život sice nevyvrací jeho filozofii, ale vede k otázce: Jak si člověk může vybudovat smysl života, když samot­ná podstata života a vše, s čím může praco­vat, je „jen systém“, který „nemá účel“?

Weinberg ve skutečnosti nebyl jediným vědcem, který vyjádřil tento postoj vycháze­jící z jeho předpokladů. Průkopník kvantové mechaniky Erwin Schrödinger v roce 1958 napsal: „Nejbolestivější je absolutní mlčení všech našich vědeckých výzkumů vůči našim otázkám týkajícím se smyslu a rozsahu toho všeho. Čím pozorněji vše sledujeme, tím bezúčelnější a pošetilejší se nám zdá být.“

Co jiného může vzniknout z pouhé bez­účelnosti a nesmyslnosti než více bezúčel­nosti a nesmyslnosti? Proto zůstává tato dů­ležitá otázka – vždyť každá buňka volá, že je něco víc než jen bezúčelný shluk částic.

Poselství modernismu zní: máte smů­lu. Život nemá smysl. Tak to prostě je. My máme vědu, tj. laboratorní experimenty, matematické vzorce a ověřitelné teorie – abychom to dokázali. Chcete víc? Pak se vraťte k tomu, co politický filozof 17. stole­tí Thomas Hobbes nazval „královstvím víl“. Moderní svět se ale posunul dál.

„Žijeme ve zmatené době,“ napsal ame­rický spisovatel a filozof Walter Percy (ze­mřel 1990), „zmatenější než kdy jindy, protože navzdory velkému vědeckému a technickému pokroku nemá člověk nej­menší ponětí o tom, kdo je a co dělá.“ Po­hled na svět, který říká, že realita nemá žád­ný smysl, přináší do života velký smutek, protože lidé hledají smysl svého života, jak správně řekl Frankl.

Věčnost v našich srdcích
Jsem přesvědčen, že existuje řešení. Křes­ťanství a jeho pohled na svět by Mitchello­vi Heismanovi mohl dávat smysl, který tak zoufale hledal, ale přitom ho nedokázal najít v bezbožném vesmíru naplněném jen „ato­my a prázdnotou“.

Bible představuje vesmír jako místo záměrně vytvořené milujícím Bohem (Jan 1‚1–3). Lidé byli promyšleně stvořeni k jeho obrazu (1. Mojžíšova 1‚26.27). To je radi­kálně odlišný pohled na svět, než jaký při­náší bezúčelný vývoj darwinovské evoluce. Podle Bible nás tento Bůh stvořil a udržuje nás při životě (Skutky 17‚28). Nejdůležitěj­ší však je, že nás vykoupil skrze svou vlast­ní oběť v osobě Ježíše na kříži (1. list Timo­teovi 2‚6).

Vykoupení je klíčové. Protože být Bohem stvořen ještě samo o sobě neříká, co je smy­slem našeho života – zvlášť když všichni če­líme smrti, která původní cíl ničí. Jaký vý­znam má život, když všichni, které známe, nakonec zmizí v zapomnění, a není nikdo, kdo by si pamatoval, že jsme existovali?

Bible říká, že Bůh „vložil do srdce člověka touhu po věčnosti“ (Kazatel 3‚11); jsme tedy nejen schopni o věčnosti uvažovat, byli jsme tak stvořeni.

Proto je ústředním bodem křesťanského pohledu na svět učení, že Bůh, Stvořitel vše­ho (Jan 1‚3), za nás zemřel, abychom moh­li získat příslib věčnosti, kterou nám vložil do srdce. „A já jim dávám život věčný“ (Jan 10‚28). „Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte život věčný“ (1. Janova 5‚13).

Odpověď
Co byste tedy mohli odpovědět Mitchellu Heismanovi nebo komukoli, kdo by se ze­ptal: Jaký je cíl a smysl života?

Smyslem našeho života je především mi­lovat Boha a své bližní jako sebe sama (Ma­touš 22‚37–39), zjevovat druhým Boží moc a milost (Efezským 3‚10). Bůh nás tolik mi­loval, že na sobě nesl důsledky za naše selhání a chyby, abychom je nemuseli nést my sami (Jan 3‚16). Boha oslavujeme mimo jiné tím, že pomáháme druhým (1. Janova 3‚16) s vědomím, že to děláme pro Krista. Takové jednání Bůh požehná (Matouš 10‚42; 25‚31–40; Lukáš 6‚35). Naše existence je však „pomíjivá“ (Jakub 4‚14). Avšak díky tomu, co pro nás Ježíš udělal, budeme žít navěky (Jan 17‚3; Římanům 6‚22; Matouš 19‚29) v novém prostředí, kde nebude nic z toho, co nás zde činí nešťastnými (Zjeve­ní 21‚1–4).

Biblické poselství je dobrou zprávou (Iza­jáš 52‚7). Nejhlubší cíl a smysl života na­cházíme v tom, že vyprávíme (Izajáš 43‚10) o této dobré zprávě, že každá lidská bytost má obrovskou hodnotu, kterou odha­luje velká oběť přinesená za člověka (Říma­nům 5‚8). Díky našemu svědectví mohou ostatní lidé poznat naději a zaslíbení věčné­ho života v Ježíši Kristu (Jan 3‚16; Říma­nům 10‚11–13).

To byste mohli říci Mitchellu Heisma­novi (nebo komukoli, kdo se zeptá) ohledně smyslu života.

Nebo je tu místo toho vždy možnost Ste­vena Weinberga. Ten sice tvrdil, že vesmír sám o sobě nemá smysl, ale přesto si podle něj můžeme „vymyslet smysl svého živo­ta, včetně snahy pochopit vesmír“. Pokud je však vesmír bezúčelný – čemu bychom tedy měli rozumět? Proč se o to snažit? Můžeme se dokonce zeptat: Není nesmyslné snažit se „vymyslet“ smysl našeho života tak, že bu­deme studovat vesmír, který údajně nemá účel? Není takové marné úsilí vlastně počát­kem ztráty smyslu života?

No právě.

Clifford Goldstein – intelektuál, filozof a spisovatel (napsal více než dvacet knih) židovského původu. Věnuje se také přednáškové činnosti a je redaktorem čtvrtletních Průvodců studiem Bible. V češtině mu vyšla autobiografie Podivuhodné setkání (2002), Pokřtěná evoluce (2018) a internetová televize HopeTV nabízí jeho přednáškový cyklus Cliff! – Filozofie pro dnešek.