36 let ve vězení jako druhá šance
Druhého května roku 1990 zrušilo Federální shromáždění tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky trest smrti. Toto rozhodnutí zachránilo život dnes dvaašedesátiletému Zdeňku Navrátilovi, který byl v roce 1988 odsouzen za brutální dvojnásobnou vraždu a pokus vraždy k trestu smrti. Trest mu byl podle nové legislativy změněn na doživotí a ve vězení je už 36 let.
Někteří právníci se ale domnívají, že mu měl být trest smrti změněn na 25 let vězení. To byl totiž druhý nejpřísnější trest v době vykonání zločinu a rozhodování soudu, k čemuž se mělo podle nich při změně jeho trestu přihlédnout. Bylo tomu tak v dalším podobném případu. V době zrušení trestu smrti čekali na popravu tři muži, a zatímco Zdeňku Navrátilovi byl trest změněn na doživotí a druhý spáchal ve vězení sebevraždu, třetímu byl trest smrti změněn na 25 let vězení a je již řadu let na svobodě.
Zdeňku, víte, čemu vděčíte za svoji druhou šanci?
Ano, vím. Vděčím za ni Bohu, který za mnou do vězení poslal jednoho mladého muže.
Bylo to již v roce 1989, když byl ke mně do eskortní cely přivezen. Vyprávěl mi o Bohu a učil mě křesťanské písně. Nebyl se mnou dlouho, později jsem se dozvěděl, že ho propustili, protože byl nevinný. Dnes jsem přesvědčen, že to byl Boží posel, kterého za mnou Bůh poslal, aby mi dal šanci k životu věčnému. Hned poté jsem byl přeřazen do cely smrti, kde jsem čekal na vykonání rozsudku.
Jenže já nezemřel. Bůh mě nechal žít, zasáhl v můj prospěch a život tady na Zemi mi prodloužil. Dal mi čas k přemýšlení, ke změně mého chování, k obrácení se k němu a odevzdání svého života jemu. A já to udělal. Jsem vděčný, že žiju, že mě Bůh miluje navzdory všemu, co jsem v životě udělal špatného. Boží láska je pro mě nepochopitelná, nerozumím, co Bůh na mně a na dalších hříšných lidech vlastně má. Nemáme nic, čím bychom se mohli před Bohem a nebeskými zástupy chlubit. Žádný rozumný důvod, proč mě má Bůh rád, neexistuje.
Prožil jste odpuštění?
To přišlo později. V roce 1991 jsem dostal osobní Bibli. Na cele jsem poklekl a nahlas vyznal všechny své odporné hříchy. Po ukončení modlitby se mého ramene dotkla ruka, cítil jsem Boží dotek odpuštění. Pocítil jsem velkou úlevu a bylo mi hezky. Chtěl jsem vyjádřit lítost a omluvu i příbuzným obětí, ale Probační a mediační služba žádné nenašla.
Jaké jste prožil dětství?
Pocházím ze „světské“ rodiny s typickými zvyklostmi a tradicemi. Světští jsou lidé, kteří provozují cirkusy, kolotoče, zábavu.
Moji rodiče, prarodiče, praprarodiče byli baviči, umělci, kolotočáři, cirkusáci. Konkrétně můj otec byl drezér zvířat a jeden čas dokonce ředitel cirkusu. A to i přesto, že neuměl číst ani psát. Pracoval také jako popelář či uklízeč domů. Byl jsem nejstarším dítětem v sice úplné, ale naprosto dysfunkční rodině. Rodiče používali k výchově násilí a násilně se choval i otec k matce. Rodiče hodně pili alkohol, zvali návštěvy, kde se pilo a pouštěla hlučná hudba. Táta prodělal zánět mozkových blan, pod vlivem alkoholu byl hodně vznětlivý a agresivní. Bil mě i za malé prohřešky. Například jsem levoruký a táta ze mě chtěl udělat praváka. Násilím.
Zdědil jste nějaké „světské“ vlohy – nadání baviče a podobně?
Určitě ano. Nejvíc mě bavila zvířata, proto jsem se chtěl po základní škole vyučit ošetřovatelem v zoologické zahradě. Na tento obor jsem se pro velký zájem nedostal, a tak jsem se rozhodl být podlahářem. Měl jsem ale zdravotní problémy a lékař mi obor nedoporučil. Nastoupil jsem proto do práce, kde jsem vystřídal řadu různých míst. Byl jsem dělníkem u grafického lisu, krmičem dobytka, sanitářem v nemocnici, ošetřovatelem v ústavu sociální péče, strážným se zbraní i se psem, ale také po vzoru rodičů jsem pracoval jako obsluha pouťových atrakcí. Zalíbilo se mi i pití, a tak jsem dost popíjel. Do restaurací jsem chodil za zábavou a přáteli, rád jsem se dostával do společnosti, kde jsem se dozvěděl spoustu věcí. Do osmnácti let jsem celý svůj výdělek odevzdával rodičům. Ve volném čase jsem rád fotil a také hrál divadlo.
A alkohol i násilí se vám staly osudnými. Co se tenkrát vlastně stalo?
Nerad na ty chvíle vzpomínám. Zabil jsem v opilosti dva lidi. Poprvé se to stalo, když jsem byl na návštěvě u svého dlouholetého známého. 
Trpěl paranoidním chováním a pořád měl pocit, že mě na něho někdo poslal. Byli jsme opilí, hádali se, házeli po sobě různé předměty. Udeřil jsem ho pak tak silně, že zemřel. Podruhé jsem zabil člověka, kterého jsem neznal. Seznámili jsme se v restauraci a on mě pozval k sobě na ubytovnu. Bydlel v ubytovně pro ženy. Slíbil, že je pozve a že bude zábava. Zase jsme byli hodně opilí a hádali se kvůli maličkostem a já opět vraždil. Ještě týž den jsem byl dopaden a od 5. 4. 1987 jsem ve vězení.
To ale nebyl váš první střet se zákonem?
Nebyl. Předtím jsem byl odsouzený za přečiny k podmíněným trestům. Na ně se ale vztahovala amnestie, kterou mi udělil tehdejší prezident Gustáv Husák.
Jaké to je, žít většinu svého života ve vězení?
Ve vězení pracuju a zúčastňuju se programů na zlepšení sociálních návyků. Poznal jsem věznice v Ruzyni, na Pankráci, ve Valdicích, na Mírově, v Horním Slavkově a nyní jsem v Bělušicích, kde je kaplanem Zdeněk Martásek z církve adventistů a Radomír Kuchař z katolické církve. Rád čtu nebo poslouchám Boží slovo a nerad si ho nechávám narušovat lidskými názory.
Za dobu, co jste ve vězení, se úplně změnila společnost – politické uspořádání, moderní technologie apod. Jak vnímáte tento svět za mřížemi?
Snažím se jít s dobou. Čtu odborné časopisy, knihy, sleduju televizi, a co se týká počítačů, mám za sebou základy práce s PC. Když porovnám život ve vězení za komunismu a teď, tak teď je to procházka růžovým sadem. Ve vězení chodím i k volbám. Z nového prezidenta mám radost, myslím, že je to člověk na svém místě. Našel jsem si tu i přátele, ale postupuji metodou „důvěřuj, ale prověřuj“. Mezi vězni mám respekt.
Umíte si představit život na svobodě?
Vím, že by to ten první rok nebyl med. Jen hlupák si myslí, že všechno ví, chytrý se ptá. Stále se proto na odchod připravuji, abych nebyl zaskočený. Několikrát jsem soud žádal o podmínečné propuštění… Pak dokládám, že mám práci, bydlení, pomáhají mi věřící přátelé. Zatím mi propuštění nevyšlo, i když mám vše zajištěné. Občas upadám do stavu, kdy je mi těžko. Rád bych se ještě dočkal svobodného života. Naděje však umírá poslední, a tak věřím, že to jednou vyjde.
Kdyby vám Bůh řekl, že vám splní jakékoli přání, co byste si přál?
To největší se mi splnilo. Poznal jsem jeho. A tak bych mu poděkoval a řekl: „Jsem tu s Tebou! Díky.“
Je něco, co si vyčítáte ve vztahu ke své rodině?
Mrzí mě, že jsem měl raději zvířata než lidi. Lidé mě hodně zklamali, a zvláště domácí násilí se na mně podepsalo. 
Když se píše o vraždách, které jsem spáchal, novináři popisují také, jak jsem naproti tomu pečlivě uklidil všechny střepy, aby se o ně můj pes nepořezal. Vzpomínám, jak jsem svému psovi koupil velký dort a šel mu popřát k jeho narozeninám. Byla u toho i moje sestra, která ten den také měla narozeniny – a já to vůbec netušil. Bylo jí to líto. Dnes si více všímám lidí, neházím všechny do jednoho pytle a jsem rád za křesťany, kterým mohu volat, povídat si s nimi, na které se mohu spolehnout. Jsou mojí rodinou. Nejsou všichni lidé špatní. Narodil jsem se jen na špatném místě, ve špatně fungující rodině. U nás moc lásky nebylo. Přesto na svoje rodiče, kteří už nežijí, vzpomínám rád. O své další rodině nevím vůbec nic, nechtěl jsem jim být zátěží.
Věříte, že vás ještě v budoucnu čeká něco lepšího?
Ano, věřím díky oběti Pána Ježíše Krista za naše hříchy ve vzkříšení a šťastný věčný život v Božím království.
Děkuji za rozhovor. Hana Kábrtová