Bůh je pro mne PRVNÍ i POSLEDNÍ
Michael Beran je profesionální BMX rider, který se prosadil ve světovém měřítku. Pochází z Nového Bydžova u Hradce Králové. Své oblíbené sportovní disciplíně BMX se věnuje od roku 2004.
Jak ses vlastně dostal k BMX, když je tolik jiných sportů?
Vždycky jsem z nějakého důvodu tíhl k motorkám. Tlačil jsem na rodiče, jestli by mě v tom podpořili, ale oni se k tomu nikdy nějak nevyjádřili... Až později mně došlo, že je to jednak finančně drahé, jednak také nebezpečné. A pak jsem jednou na videu viděl BMX a říkal jsem si, že to by mohlo být ono. Bylo to o dost levnější, a tak naši řekli ano a koupili mně tenkrát kolo asi za 6000 Kč – a já jsem mohl začít. Předtím jsem zkoušel všechny běžné sporty jako hokejbal, florbal, lední hokej, basketbal atd. Jenže BMX byl oproti těmto sportům velice kreativní a to se mi na tom líbilo nejvíc.
Já jsem viděl některá tvá videa, skákání do molitanu a jak se ty triky musí nacvičit. BMX je tedy sport, který bolí?
Od motokrosu to nemá moc daleko, co se týká zranění a bolesti. Já jsem měl tu výhodu, že jsem začal jezdit tehdy, když se u nás postavila první jáma s molitanem. Předtím chlapi skákali do sena, do vody nebo do kůry. Když jsem tam poprvé přijel, byl jsem v úžasu, jako když dítě uvidí ohromný kopec peřin. Neváhal jsem ani vteřinu a hned jsem při prvním skoku zkusil 360 kolem své osy. Ten člověk, co to tam vedl, říkal: „On už někdy jezdil?“ Můj táta řekl: „Ne, on skáče do molitanu poprvé.“ No a tam to vlastně všechno začalo – skok do molitanu miluju doteď!
Prostě BMX tě baví, i když to bolí?
Člověk si musí uvědomit, která bolest je ta špatná. Někoho bolí, když začne dělat dřepy. Ale to je bolest proto, že ty svaly jsou ochablé a je třeba je aktivovat. Pak je samozřejmě bolest při těch pádech, to už je horší. Když se špatně soustředíš, může se ti něco stát, to je jasné. Postupně se snažíš vyhýbat chybám. Stejně jako v životě. Dost mne to připravilo na běžný život. Ten sport je možná pro někoho nebezpečný, ale viděl jsem ošklivější zranění i ze silniční cyklistiky. Vše je o přístupu...
Michale, jakých sportovních výsledků si nejvíce vážíš?
Za moji sportovní kariéru se mi podařilo získat titul vicemistr světa, mistr Evropy a několikanásobný mistr republiky. Někdy se stane, že při závodě ten tvůj hlavní konkurent upadne, a tak máš první místo takřka jisté, ale to je prostě sport. Já jsem si nejvíce vážil toho výsledku, kde jsme se všichni naplno snažili a předvedli to nejlepší. Pak to bylo pro mě zasloužené vítězství, nemusel jsem zvítězit.
Zažil jsi na BMX nějakou krizi? Že by sis řekl: a dost a dál ne? 
Já jsem na BMX zažil krizi několikrát, ale tu největší jsem měl na závodě v Mexiku. Nebyla to úplně moje parketa, jako je skatepark ze dřeva, plastu nebo kovu, ale bylo to celé udělané z hlíny a takového písčitého materiálu, také to bylo ve výšce 4000 metrů nad mořem. Ta nadmořská výška mě rozhodila nejvíc. Několikrát jsem se ošklivě „zrakvil“, nakonec jsem si přetrhl přední kolenní vaz. Hodně jezdců před závodem odstoupilo, ale já si i přesto nedal říct. Po tom zranění jsem měl všeho toho závodění a proň života nějak plné zuby. Pohádal jsem se kvůli tomu s tatínkem, do toho přišel i rozchod s přítelkyní. Přišlo vyhoření a já si řekl, že je potřeba něco změnit, přenastavit hodnoty.
Myslíš si, že když něco děláš naplno a plně se na to soustředíš, tak zákonitě musí přijít křižovatka, kdy si řekneš: „Má to vůbec cenu? To je všechno? Má to vůbec smysl?“
U každého, kdo maká naplno, přijde jednou vyhoření. Pak ale záleží na tom, jak se k tomu postaví. Já jsem byl na to trochu sám. Nemohl jsem najít nikoho, kdo by na moje otázky odpověděl. Snažil jsem se mluvit se svými kamarády třeba o smyslu života, ale nikdo o to neměl zájem. S profíky, co jsem jezdil, tak ti řešili buď ženy, auta nebo videohry. Ale aby se někdo zabýval sebevzděláním nebo otázkou, jak jsme se tady ocitli, tak to vůbec. Já jsem byl naprosto nedotčený nějakým názorem na duchovno, a přesto se ten můj pohled nějak tvořil. A po Mexiku, kde jsem se zranil a sáhl si na dno, tak jsem si řekl: dost. Rozhodl jsem se využít svou rekonvalescenci po zranění k vážnému hledání odpovědi na otázku, jak je to s tím duchovnem.
A našel jsi to?
Myslím si, že dnes spousta mladých lidí hledá a řeknou si, jak to tedy ten Michal udělal? 
Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem celý život chtěl manželku, přál jsem si mít rodinu, protože mi to připadalo správné. Toužil jsem najít tu pravou holku. Ne že by to dopadlo na první dobrou, ale začal jsem si psát s jednou holkou a ona byla taková podezřele hodná a milá. Měl jsem pocit, že to na mě hraje, a tak jsem (já hlupák) začal chodit s jinou. Byla to velká chyba... Takhle to bylo ještě párkrát po tom incidentu v Mexiku, než jsem se vrátil k té první holčině... Když jsme se takhle jednou začali bavit o tématech filozofie a duchovna, tak jsem zjistil, že je věřící. Společně s její rodinou mi začali ukazovat úžasný svět Bible a laskavého Boha. Byl jsem nadšený, konečně jsem začal dostávat odpovědi.
Ty jsi moderní a současný člověk. Slovo Bůh má pro mnoho lidí takovou nálepku něčeho starého a přežitého. Kým je Bůh pro tebe? 
Velice mě mrzí, že když se dnes řekne Bůh, tak se skoro každý zasměje a zakroutí hlavou. Berou to jako báchorku, nebo ještě hůř – ten, kdo věří, pro ně většinou není normální. Za to zase mohou lidé, kteří křesťanství/náboženství použili k manipulaci. To je ale velmi pokrytecký až povrchní pohled. Nemáme právo soudit a házet všechny do jednoho pytle, když jsme nezkusili poznat ostatní... Dnešní člověk nechápe, že slovo Bůh je pokřivené různými pohádkami, filmy a dalšími věci, které zdeformovaly původní informaci. Dnes je např. velký trend superhrdinů. Všechny nesmírně láká vidět něco atraktivího a velkolepého z jiného světa. Bible je několik tisíc let stará a je v ní příběh o Bohu, který se stal člověkem a zemřel jen kvůli nám. Část z toho, co je v ní napsané, bylo předpovězeno dávno předtím, než se to stalo. Úplně jednoduše se také podle Bible dá zjistit, v jaké časové linii se nacházíme a co nás čeká v budoucnu. O Bibli jsou dnes vědecké rozbory, které dokazují její věrohodnost. Bible je tou nejdůležitější knihou na světě... Bůh je pro mne první a poslední – cesta, pravda a život.
Ty jsi tedy uvěřil v Boha. A jaký je hlavní rozdíl vtom životě předtím a potom? 
Život bez víry na lidi působí, že je takový jakoby svobodný. Můžeš si dělat, co chceš, vůbec nic tě netrápí, protože se můžeš věnovat jen svým osobním pocitům a požitkům, které chceš zažít. Ale neuvědomuješ si, že ti to nabízí svět, ve kterém není pravá svoboda. Pravou svobodu ti nabízí Bůh. Já jsem se snažil si z toho nevěřícího světa vzít a využít co nejvíc. Říkal jsem si: „OK, takže to, co mně ten svět nabízí, to si vezmu, protože když budu mít všechno, pak budu šťastný.“ Jenomže já si to vyzkoušel, ale šťastný jsem nebyl. Byl jsem naopak smutný. Narazil jsem převážně na faleš a lež. Ale když jsem šel za vírou, tak to na začátku vizuálně působilo, že o všechno přicházím, že ti lidé a různá zábava jdou pryč. Ve skutečnosti byla pryč jen ta nepravá láska, nepravé přátelství a nepravá radost. A skrze Boha jsem pak zažil to, co jsem prožil jen v dětství, že jsem se radoval i z maličkostí, ale hlavně z pravdivých věcí, na které jsme někdy už dávno zapomněli. A to je pro mě ten rozdíl, že to, co jsem jako nevěřící zažil jen jednou za půl roku, ten žár obrovského „drivu“, tak to dnes zažívám každý den. Moc bych přál každému člověku, aby to našel. Protože když se podíváš na svět kolem, to, jak funguje, tak nic nedává smysl; je to špatný a negativní.
Je Bůh moderní?
Proč by neměl být moderní? Jeho nepřítel si dal obrovskou práci, aby jej vykreslil jako starého a vetchého starce. Ale ti, kdo čtou Bibli, jej poznávají jako toho nejpozitivnějšího na světě. Jako toho, který je milosrdný, silný a který umí milovat tak, že tomu už dnes nerozumíme. On je ve všech příbězích tou dobrou stranou.
Ty ses tady zmínil o své manželce Barče. Je Bůh součástí tvého manželství, a pokud ano, tak jak?
Ano, to rozhodně je. Když jsme spolu začali chodit, tak jsem cítil, že u ní mám útočiště, že je to konečně místo, kde nacházím klid. Kde se mohu zklidnit, regenerovat, nabrat sílu. 
A pak, když jsme ten vztah začali budovat, tak to byla úžasná láska, projev úcty a laskavosti tomu druhému, prožívání tolerance a trpělivosti, předhánění se, abych tomu druhému udělal radost. Nemohli jsme jít spát, aniž bychom si řekli, že se milujeme, a to bylo pro mě na začátku až divné, protože jsem na to nebyl zvyklý. Pak se nám narodila Izulka a bylo to jen lepší – zpečetění toho, co jsme prožívali. Vnímám, že to jsou Boží dary, za které jsem velmi vděčný.
Co bys řekl mladému člověku, který o víře vůbec nic netuší, proč by se měl zajímat o Boha nebo Ježíše?
Já se s mladými lidmi většinou bavím z té opačné stránky – a to, proč jsou smutní, co je trápí. Třeba, že mu nepřijde smysluplné, co se teď učí ve škole, a že mu to celé přijde zbytečné. A tak se o tom začneme bavit a většinou dojdeme k tomu, že mu chybí víra a vztah s někým. Většinou se s nimi bavím o jejich problémech. Boha nejde nikdy nikomu nutit, je ale dobré, když si každý sám uvědomí, že mu chybí. Mám zkušenost, že se často právě k rozhovoru o Bohu dostaneme přes různá jiná témata. A je to myslím proto, že lidem vztah s Bohem schází. A když mě znají a vědí, že jsem si prožil úspěch a mohl jsem si vybírat z mnoha na-pohled skvělých možností, tak ta má zkušenost má pro ně váhu. Myslím, že mladým lidem prostě chybí víra. Někdo si tu víru třeba udělá uměle, v nějakém projektu nebo koníčku, a věří v to a maká. Jakmile to dodělá, něčeho dosáhne, tak potřebuje další... Je to jako dolévání prasklého kalichu – vypadá, že se plní, ale není tomu tak. Bůh (jako Stvořitel všeho) moc dobře ví, co nás těší a co nám dělá dobře. Ovládáte snad tep svého srdce? Myslíte na to, aby se ve vás dělily buňky? Cítíte, jak se ve vás mění voda v krev? Kdyby ano, tak jste vy sami svými stvořiteli, ale nejste. Každý z nás proto stále hledá někoho, kdo by nás vedl nebo inspiroval. A když začnete studovat a otevřete mu svoje srdce, on sám začne dělat ty věci za vás. Čeká jen na vaše svolení, až ho pustíte dovnitř, protože je to laskavý Bůh...
Když slyšíš, čím se mladí trápí, co bys jim řekl?
Každý na světě má nějaký talent, každý je svým způsobem výjimečný, ale nesmí ztrácet vůli a trpělivost a nesmí jej přestat hledat, protože ten talent nebo schopnost určitě má. 
Stejně tak, jako jsem jej našel já. Možná jsem těch schopností měl víc, ale asi se budu do konce života věnovat tomu prvnímu. Teď nedávno jsem slyšel příběh o klučinovi z Guayany. Přišel do školy, kterou tam otevřeli Češi. Nebyl nijak nadaný, spíš velmi opožděný; nevěděl ani, jak se drží tužka. Měl však trpělivost učit se psát. To psaní také žádná sláva. Jednou si při hodině matematiky učitelka všimla, že si něco konečně zapisuje do sešitu. Přišla k němu a nevěřila vlastním očím. Ten klučina nakreslil krajinu, kterou viděl z okna nebo cestou do školy, už si nevzpomínám... Proč to říkám? Buďte trpěliví a hledejte. Můžete najít mnohem víc, než jste kdy čekali. Stejně jako já.
Díky. A poslední otázka – jak neztratit v životě ten dobrý směr?
Když se vám podaří najít nějakou schopnost nebo nějaký ten dar, nenechávejte si ho jen pro sebe. Uvidíte, že vás udělá mnohem šťastnějším, když se o něj podělíte.
Moc ti děkuji za tvůj čas.
Rozhovor připravil J. Libotovský.