OD SVATÝCH KNIH KE sci-fi. I takový je šabat první české rabínky.

Za obzorem (11) Filip Muroň 10.1.2024

„Na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy (HTF UK) koluje vtípek, v němž se říká: ‚Kdo na fakultu přichází s vírou, odchází bez ní a kdo přichází bez víry, nalezne ji,‘“ vzpomíná KAMILA KOPŘIVOVÁ, která na sociálních sítích vystupuje jako Rabínka v zácviku. Přestože se narodila do ateistické rodiny, na náboženství a filozofii ji vždy něco lákalo.

Po středoškolském studiu se proto přihlásila na Judaistiku na HTF UK, kde získala doktorský titul. Tím však propojení s židovstvím neskončilo, Kamila Kopřivová vzápětí nastoupila na rabínský seminář Abraham Geiger Kollege v německé Potsdami a v minulém roce i ke studiím na Ješivě v Jeruzalémě. Po dokončení školních povinností získala místo ve Westminster Synagogue v Londýně, kde byla na počátku letošního září ordinována do rabínské služby.

V několika rozhovorech jste řekla, že vás už od dospívání na náboženství něco fascinovalo, ale nebyla jste věřící. Jaká byla vaše představa o profesní budoucnosti, když jste se dostala na HTF UK? Říkala jste si, že vlastně budete celý život upevňovat, nebo naopak viklat „náboženské fanatiky“ v jejich přesvědčení?
Vůbec ne. Nastupovala jsem s tím, že jsem chtěla studovat filozofii a přála jsem si být akademikem. Má představa byla taková, že se budu věnovat právě filozofii a starým jazykům – řečtině, hebrejštině – a budu si bádat nad starými texty. Když jsem se ale pak více dostala do vysokoškolského prostředí, v němž člověk žádá o granty, a ne vždy to vyjde, při publikování je spousta stresu a tlaků, připadalo mi to prostředí velmi nepřátelské a nechtěla jsem v takové atmosféře působit. Uvědomila jsem si, že chci víc pracovat s lidmi a sloužit jim.

Kdo vás ovlivnil na vaší cestě k judaismu?
Hodně mě ovlivnil jeden můj učitel na střední škole. Už tehdy mě bavilo náboženství a filozofi e, což ten pedagog vyučoval, a když si všiml, že mě tento směr baví, tak mi občas přinesl nějakou knihu nad rámec učiva. Jednou to byla Chasidská vyprávění od Martina Bubera, z čehož jsem byla úplně nadšená a probudilo to ve mně touhu se této oblasti věnovat a více se do ní vnořit.

Kdy nastal moment, že se vás Bůh dotkl a vy jste o něm začala uvažovat jinak?
Nemůžu říct, že bych měla jeden průlomový moment, kdy bych si uvědomila: „Takhle to odteď bude“. Byla to spíše taková pozvolná cesta – a vlastně pořád je. Zpočátku jsem začala být jen více angažovaná v židovské komunitě, našla jsem si tam přátele a začala se do jejich života více včleňovat. Zpočátku jsem vůbec neuvažovala, že bych se stala židovkou a že bych v té komunitě měla zůstat. Až postupem času jsem si uvědomila: „Já už tady vlastně jsem, já už tady dělám všechno, co ostatní“, a stala jsem se součástí té komunity. To byl také moment, kdy jsem se rozhodla pro konverzi. A co se týče Božího doteku, tak momenty setkání s Bohem přicházejí a pak zas odcházejí a věřím, že to tak má spoustu lidí. Někdy to člověk cítí, někdy dlouho ne.

Omlouvám se, jestli se následující otázkou dotknu citlivého tématu. V nějakém rozhovoru jste řekla, že vás do židovské komunity přivedl váš bývalý manžel, s nímž jste se později rozvedla. Nakolik tohle zranění hrálo roli vtom, že jste se chtěla stát židovkou, nebo dokonce rabínkou?
Ta otázka je úplně v pořádku. Svého bývalého manžela jsem poznala na fakultě. On působil v židovské komunitě a já jsem tam díky němu začala docházet. Teprve později, až když jsme spolu byli několik let, jsem k judaismu konvertovala. Vzali jsme se, následně jsem se rozhodla, že půjdu na rabínská studia, a během těch studií jsme se rozvedli. Takže ten vliv rozchodu na mou volbu stát se židovkou nebo být rabínkou tam nebyl. Ale samozřejmě to je formativní a těžká zkušenost pro obě strany a plyne z toho spousta poučení do života. Umím se například lépe vcítit do lidí, kteří procházejí rozvodem.

Bylo někdy „ve hře“, že se stanete křesťankou?
Ne, nebylo.

Jaké je pro dívku z ateistické rodiny, ale křesťanské kultury přejít na židovské tradice a svátky, například z Vánoc na Chanuku, z Velikonoc na Pesach?
Přechod na slavení svátků je opravdu zvláštní a člověk to začíná chápat postupně. Na začátku před konverzí jsem to vnímala povrchněji – Chanuka, jo tak zapálíme ty svíčky a dáme si koblížky, ale čím hlouběji a déle to člověk praktikuje, tím má lepší možnost dostávat se pod povrch, užít si to a chápat další souvislosti s tradicí.
A vzhledem k tomu, že pocházím z ateistické rodiny, tak s Velikonocemi v podstatě zkušenost nemám. Ty byly jen o nabarvených vajíčkách a pomlázce. U Vánoc ale nemám problém si ty svátky a tradice užít s blízkými a neříkám, že to, či ono je pro mě nepřijatelné. To, že můžu být se svými blízkými, je pro mě důležitější než to, že je tam nějaký stromeček. Kdyby má rodina byla křesťanská, tak bych se toho nejspíš neúčastnila, ale takhle je to pro ně spíše rodinná a komerční záležitost.

Co vás oslovilo zrovna na reformní větvi judaismu?
Na reformě mě oslovuje, že se neustále vyvíjí a reaguje na potřeby lidí v moderním světě. Pro mě je důležité, že řeší i zajímavá témata – například jak k hebrejské modlitbě, která je jazykově duální (je v ní zastoupen mužský i ženský rod), budeme vyvolávat někoho, kdo se neidentifikuje ani s jedním pohlavím nebo je transgender. To třeba v ortodoxii nebude nikdo řešit a takového člověka vyloučí z komunity. Reformní judaismus reflektuje ten skutečný život, jaký v dnešní době je, a to mě baví. 

Jak obvyklé jsou rabínky v judaismu?
Čím víc se vydáme na západ, tím víc jich bude. Ve Spojených státech amerických je to úplně běžná věc a v progresivních komunitách spíše abychom rabína muže pohledali. V Německu nebo ve Velké Británii je to také normální, a přestože nemám přesná čísla, řekla bych, že to v progresivních komunitách bude procentuálně třeba 40 : 60 pro muže. Ve střední Evropě se to ale láme a čím víc jdeme na východ, tím je přítomnost rabínek sporadičtější. V Česku zatím nemáme žádnou. Chce to čas...

Do jaké doby se datuje moment, kdy judaismus začal přijímat i ženy rabínky?
Tradičně se uvádí rok 1935, kdy byla v Německu ordinována první žena Regina Jonas. Ta později zahynula během holokaustu v Osvětimi a na dlouhá léta se na ni zapomnělo. Pokud se ale podíváme do historie pečlivě, v židovských dějinách byla spousta žen, které působily na významných místech. Problém není to, že by ženy v těch pozicích nepůsobily, přestože v omezené a minoritní formě, ale to, že historii psali převážně muži a tyto momenty nezaznamenali, protože to vnímali třeba jako anomálii.

Jaký vztah máte s Bohem a jak se promítá do vašeho každodenního života?
Řekla bych, že můj vztah s Bohem je takové klidné jezero. Prostě tam je, vím, kde je, a když tam potřebuji zajít, tak si tam zajdu a načerpám tam, co zrovna potřebuji. Prolíná se to i do mých dní, které jsou často v mé velké londýnské komunitě hektické a někdy z toho potřebuji vypadnout. Řekla bych ale, že někdy právě v hekticitě všedního dne se to napojení snadno ztratí a je potřeba si do života začlenit více momentů na nějakou reflexi, zklidnění, modlitbu a bytí. Je potřeba nejen sloužit, ale být tu také pro sebe.

Když připravujete bohoslužbu, jste s komunitou nebo otevíráte svatá písma, tehdy se v kontaktu s Bohem necítíte?
Studuji Tóru a otvírám rabínské komentáře každý den a lze říci, že jsem v každodenním styku s Bohem. Pro mě je ale někdy těžké ve shonu a tlaku osobní duchovno uchopit.
Na druhou stranu v tom vnímám i velké zadostiučinění a říkám si, že i když z toho nemám vlastní prožitek, je skvělé, že jsem duchovno zprostředkovala dalším lidem.

Máte pocit, že vás někdy ovlivňuje – ať už pozitivně, nebo negativně – že jste vyrůstala v ateistickém prostředí?
Myslím si, že to má výhody i nevýhody. Mnoho věcí jsem se musela naučit, stále se je učím – a vsadím se, že vždycky budu narážet na něco, co jsem ještě nikdy neslyšela. Na druhou stranu si myslím, že mi to dává vhled do myšlení lidí a židů, kteří přicházejí zvenčí, v judaismu nevyrůstali a rádi by do toho pronikli. Já vím, jak ta cesta vypadá, a vím, jak to prezentovat. To mi zjednodušuje i komunikaci na sociálních sítích.

Jak vypadá vaše sobota, šabat rabínky?
Šabat začíná už v pátek večer, a pokud mám službu v synagoze, čeká mě páteční večerní bohoslužba, večerní studium se skupinou, kiduš (recitace požehnání po skončení večerní modlitby, které doprovází občerstvení s vínem) a někdy i večeře v synagoze.
Pokud jdu po bohoslužbě domů, snažím se večer trávit klidem – čtu si knížku, která často s židovstvím nesouvisí, abych si oddychla alespoň na chvíli. V sobotu ráno pak vstávám brzy a jdu do synagogy, kde všechno chystáme na ranní sobotní bohoslužbu, a to podstatně delší, než je páteční. Dále míváme před bohoslužbou se skupinou studium nějakého týdenního oddílu Tóry a pak je samotná bohoslužba – slovy křesťana kázání – a čtení z Tóry.
Někdy následuje společný oběd a jindy třeba další studijní skupinka. Máme totiž spousty různých zájmových skupin. Má sobota je často úplně plná a já jako rabínka, když jsou nějaké skupinky v synagoze, se snažím tam alespoň přijít a chvilku s nimi pobýt.
Paralelně pak máme ještě sobotní školu pro děti, v níž občas také učím. Šabat je jakési vyvrcholení celého týdne, na který se musím aktivně připravovat. A když to skončí, jdu domů a odpočinu si.

Co je náplní toho vašeho odpočinku?
Mívám připraveno něco dobrého k jídlu a buď si vezmu knížku, nebo se spojím s rodinou, třeba s babičkou, a popovídáme si. Potřebuju vypnout od toho celodenního zápřahu.

Říkala jste, že si v pátek večer otevřete knížku, která s náboženstvím nesouvisí. Není to porušování šabatu?
Vůbec ne. V židovství můžeme o šabatu číst nenáboženské texty. Vnímám to tak, že otvírám knížky, které s náboženstvím souvisejí, šest dní v týdnu. O šabatu mám přestat pracovat. Takže to, že se můžu začíst třeba do nějakého sci-fi příběhu a můžu práci pustit z hlavy, naopak beru jako velice správnou věc.

Jaký vztah s Bohem mají běžní židé? A není to v dnešní době už jen formální záležitost?
V představách lidí hraje zásadní roli nějaká romantická představa o židovství. Týká se to především východní Evropy nebo i Česka a je to dáno katastrofou druhé světové války. Ta romantická představa vychází z toho, že židovství před holokaustem bylo takové ucelené, všichni byli ortodoxní a všichni všechno dodržovali od rána do večera.
Takhle to ale nikdy v židovské historii nebylo. Naprostá většina židů byli normální lidé, zabývali se obchodem a životem v místě, kde žili. To, že v dnešní době jsou různé židovské proudy, je záležitost posledních dvou set let. Nevnímám, že by dnešní židé byli nějak více sekulární než kdykoli jindy v historii. Někteří u nás v komunitě třeba řeknou: „My zas tolik nevěříme, ale je to pro nás důležité z historického a kulturního hlediska. Úplně nám nedává smysl věřit v Boha, ale chceme mít sounáležitost s komunitou.“

Jaká teologická témata poslední dobou hýbou židovským národem?
V reformní komunitě poslední dobou řešíme otázky moderního světa ve vztahu k našim komunitám; lidi to dost zajímá a chtěli by se o tom dozvědět více. Snažíme se například přivítat transgender lidi a také i ty, kteří tímto procesem procházejí. Poslední dobou jsme ale řešili i otázky ohledně umělé inteligence – jak to zapadá do židovského života – jestli to je v pořádku, co nám to přináší a podobně.

Když jste vzpomněla témata, kterými se poslední dobou zabývá zejména západní svět – např. zdravý životní styl, woke kultura, LGBTQ+, rovnoprávnost atd. – jak tato témata ovlivňují židy?
V rámci každého židovského směru existují komise, které se těmto tématům věnují a pak vydávají nějaké manuály, jak k tomu přistupovat. Židovství je ale tak dynamické, že je na každé komunitě, jak to pojme.
Každá se pak vyprofiluje víc jiným směrem. Některé podporují LGBTQ+ lidi a ti je pak vyhledávají, jiné komunity zajímá třeba ekologie a klimatická změna, a pak synagogu vybavují solárními panely, hromadí dešťovou vodu, z níž vaří kupříkladu pivo. Obecně ale mohu říct, že progresivní židovství je inkluzivní a v rámci mezí otevřené. 

Když pak některé tyto tendence vztáhneme třeba na biblickou knihu Leviticus, 18. kapitolu, kde jsou zapovězeny např. homosexuální praktiky, jak na tahle nařízení nahlíží dnešní judaismus?
Záleží, který judaismus. Třeba ultraortodoxní to vnímá doslovně. Pak se ovšem ptejme, co se děje lidem s touto orientací, kteří se do takových rodin narodí – pro ně je to strašné. V reformním židovství reflektujeme, že ten text vznikl v nějaké době, kdy společnost byla naladěná tímto způsobem. Ale my jsme dneska někde jinde a nepřijímáme tato nařízení doslova. A třeba i konzervativní židovství prošlo během posledních pěti dekád velkými změnami a před několika lety proběhl dokonce první sňatek dvou rabínů stejného pohlaví.

Neztrácejí tím pádem Mojžíšova slova význam?
Neřekla bych. Spíše se snažíme najít jejich další význam, což není v rámci judaismu nic nového. Spousta rabínských komentářů hledá v celé Tóře dvě stejná slova, spojuje jejich obsah a nachází i jejich další významy. Ve Starém zákoně ale máme také spoustu nařízení, v nichž se tvrdí, že člověka za určitá provinění máme ukamenovat. A to je stejný případ, proč už v dnešní době nekamenujeme.

Děkuji za rozhovor. Filip Muroň