SPOLEČNOST NEZNÁMÁ v privátním rauši
„Nástrojem utváření sebe sama se stala soukromá spotřeba,“ píše o současném Česku ve své knize Neznámá společnost brněnský sociolog Pavel Pospěch, docent na tamější Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Podle něho „v takové společnosti spotřebního soukromničení se jen těžko prosazuje společenské východisko jako to, co v důležitých kritických chvílích upozadí soukromý zájem. Je jedno, zda jde o očkování jako jedinou možnou a relativně rychlou ochranu celé společnosti před novým virem nebo o ohleduplnost vůči klimatu a životnímu prostředí na planetě vůbec či o jiný spor.“
„Pravda a rozumnost, třeba i vědecky prokázaná a celosvětově uznávaná, se dnes v Česku snadno rozbíjí o přísně střežené sebestředné hranice privátního,“ konstatuje na základě vlastních i jiných vědeckých výzkumů Pavel Pospěch a situaci názorně vysvětluje: „Je-li to z hlediska mého soukromého světa nevýhodné, překračuje-li to moje vlastní pravidla, tak je jakákoliv racionalita odmítnuta jako útok na srdce privatismu, jenž se za posledních čtyřicet let při přechodu ze systému do systému stal pevným základem mohutného jádra české společnosti.“
Ve výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd ČR se přes 70 procent dotázaných shodlo na tom, že žít ve vlastním je „pro každého splněný sen“. Těžiště našeho zájmu se posunuje dovnitř. V podmínkách privatismu se naše identita neopírá o příslušnost k rodině, skupině či společnosti, ale o to, co se vejde do prostoru uzavřeného stěnami nebo živými ploty našich obydlí. „Průvodním jevem privatismu je proto i stažení se z veřejné sféry a nezájem o veřejné problémy. V mezinárodním průzkumu OECD prohlásilo téměř 60 procent mladých Čechů, že je politika vůbec nezajímá (z 39 sledovaných zemí jsou na tom hůře už jen mladí Litevci). Urbanista Richard Roland k tomu dodává, že v podmínkách privatismu nás politika zajímá jenom tehdy, když cítíme, že politická opatření ohrožují naši spotřebitelskou svobodu.“
Ve stažení se do soukromí nám pomáhají také technologie, počínaje těmi každodenními, jako jsou on-line nákupy. „Kdo nakupuje on-line z domova, ten se těžko v samoobsluze potká se sousedem a domluví si partičku bowlingu na příští víkend,“ vysvětluje sociolog a dodává: „Pandemie covidu-19 nám umožnila prožít si vztah mezi privatismem a technologiemi s obzvláštní intenzitou.“ Stažení se do soukromí bývá podle docenta Pospěcha také někdy dáváno do souvislosti s procesem individualizace, kdy dochází k rozpadu společenských vazeb a nejužší rodina – rodiče a děti – se stává osamělou.
„Zároveň se proměňují naše hodnoty. Učíme se přemýšlet sami o sobě, o tom, kým ‚skutečně‘ jsme a jaký má náš život smysl. Snažíme se o dosažení vlastního naplnění, seberealizace, pocitu autentického prožitku.“
Tato orientace na sebe sama a hledání směrem dovnitř byly porůznu popsány jako „kultura narcismu“ nebo „terapeutická kultura“. O našem vnitřním hledání však neví jen náš terapeut nebo „kouč“. „Vědí o něm i prodejci doplňků k zahradním bazénům, a proto nám nabízejí zahradní nábytek, který ‚vyjádří naši jedinečnou osobnost‘. A ví o něm také zahradní architekt, interiérový designér a prodejce kuchyňských nožů. Ti všichni vědí, že skrze nákup jejich produktů vyjadřujeme svou identitu: to, kým skutečně jsme,“ nešetří své čtenáře sociolog.
Všichni, kdo tyto „hodnoty“ nesdílejí, se stávají společensky podezřelými a měli by se přizpůsobit. „Nepřizpůsobivost“ se podle Pavla Pospěcha stala „nálepkou antiobčanství“, která se přilepí na tu skupinu, která zrovna upadne v nemilost veřejného mínění. S tím souvisí druhá funkce termínu „nepřizpůsobiví“: připsání veškeré zodpovědnosti druhým. „Nevíme sice – a nepotřebujeme vědět – čemu přesně je třeba se přizpůsobit, ale víme docela přesně, že některým z nás se to nepodařilo. ‚Nepřizpůsobiví‘ tak mohou a musí být viníky vlastní situace, neboť to, co se jim stalo, pochází od nich samých: od jejich neochoty či neschopnosti se přizpůsobit.“
„Morální pohoršení, které zažíváme nad ‚nepřizpůsobivými‘, tedy není jenom projevem vztahu k nim – je i projevem vztahu k nám samým,“ odhaluje docent Pospěch. „Je ukazatelem toho, jak se těžiště správného češství stále více přesouvá do oblasti ekonomiky a trhu. V důsledku toho mají Češi větší sklony odvozovat svou vlastní identitu z toho, jak dobře se jim daří v práci. Stát nahlížený jako firma a občanství chápané jako ekonomický výkon nabízí něco, co je v naší době obzvláště cenné: srozumitelnost a jasnost. Model tržního občanství nám dovede okamžitě a jednoduše ukázat, co musíme dělat, abychom byli dobrými občany, a co dělat nesmíme, aby se z nás nestali nepřizpůsobiví.“ Sebestředně narcistické postoje současné nejen české společnosti se podle sociologa projevují i ve stále komplikovanějším vztahu jednotlivců ke všem společným, objektivním faktům, pravdě, vědeckým poznatkům nebo různým napůl či zcela fantazijním a konspiračním teoriím. „Lidé nehledají pravdu. Lidé hledají smysl. Čtenáři dezinformačních serverů, stejně jako čtenáři všech jiných serverů, nehledají primárně pravdu – a proto s nimi také pravda zmůže tak málo. To, co primárně hledáme, je soulad s příběhem, kterému důvěřujeme a který nám umožňuje připsat světu smysl. Zasadit události kolem sebe do svého vlastního příběhu a připsat mu příslušné žánrové zabarvení nám dává pocit jistoty a kompetence: vytváří dojem, že rozumíme tomu, ‚jak věci skutečně jsou‘,“ píše ve své knize Neznámá společnost brněnský sociolog Pavel Pospěch.
Pravda ale, jak známo, není privátní, není přizpůsobivá a nezávisí na tom, čemu právě věříme, nebo ne. Takový bývá spíše její opak – lež. „Jsme tedy nyní odsouzeni k tomu, abychom si své příběhy skládali z informací a dezinformací podle toho, jak se nám zachce?“ ptá se v závěru knihy autor. Odpověď ponechává na čtenáři. Sám jako sociolog vidí naději v podpoře institucí zajišťujících veřejnou přístupnost a kontrolu dat, odborně poučený výzkum a rozvoj vzdělanosti. Mezi řádky vyzývá k přijetí osobní spoluodpovědnosti za obranu pravdy, bez které nelze žádnou lež rozeznat.
Tomáš Kábrt je publicista, od 80. let působil v ilegálním tzv. samizdatu, po demokratickém převratu v novinách Deník a MF Dnes. V současné době opět publikuje nezávisle a zabývá se mediálním poradenstvím a zprostředkováním. Studoval také sociální práci a teologii.