Co je duše?
Mnozí lidé se domnívají, že člověk má nesmrtelnou duši, která pokračuje v existenci i poté, co z toho světa odejdeme. Nakolik je však tento koncept biblický? Co Bible ve skutečnosti prozrazuje o životě po smrti?
Staří Egypťané věřili, že když člověk zemře, jeho srdce bude dáno na levou misku vah a na pravou stranu bude položeno pštrosí péro, symbol bohyně pravdy a spravedlnosti Maat. Pouze osobám, jejichž srdce bude bez viny – a tedy bude lehčí než ono pštrosí péro, bude dovoleno vstoupit do posmrtného života. Je možné, že pod vlivem této staré legendy se lékař Duncan MacDougall v roce 1907 rozhodl uskutečnit sérií experimentů, aby zjistil, kolik duše váží. Umírající pacienty umisťoval i s celou postelí na průmyslovou váhu, která s vysokou přesností odměřovala každý gram. Porovnáním váhy u šesti pacientů před smrtí a po ní došel k závěru, že každý z nich ubyl o 21 gramů. A protože byl přesvědčen, že duše při smrti opouští tělo, vyšel mu logický závěr, že duše váží 21 gramů. Není těžké pochopit, proč tak mnoho lidí sdílelo a snad ještě sdílí podobný pohled na duši. Většina z nás se setká s mrtvým tělem pouze při pohřbu. Před smutečním obřadem lidé často říkají: „Podívej, vypadá úplně jako živý.“ Obvykle tím chceme potěšit pozůstalé, vyvolat společné vzpomínky nebo případně ocenit pohřební službu. Ve skutečnosti však každý, kdo někdy viděl mrtvé tělo, ví, že ať užijeme jakýkoli eufemismus, mrtvé tělo vypadá velice neživě. Něco zde chybí, ať už je to duše, nebo cokoli jiného. Co vlastně tvoří člověka? Určitý počet orgánů, přibližně 200 kostí, 600 svalů, nespočet nervů organizovaných do „systému“, jako jsou nervový systém, oběhový systém, dýchací systém... Ale to je jen výčet různých součástí našeho těla, z nichž mnohé v těle zůstávají i po smrti. Ztrácí se však osobnost člověka. Všichni podvědomě víme, že my sami jsme více než jen souhrn svalů, kostí a enzymů, paměti a dovedností. To „více“ často nazýváme „duší“.
Tradiční pohled
Po tisíce let se lidé různého náboženského přesvědčení domnívali, že duše je oddělitelná, sebe si vědomá entita, která sídlí v těle. Je nehmotná, a proto nemůže nic vážit – dokonce ani těch 21 gramů. Tyto tradice také vidí tělo jako pomíjivé, zatímco duše je věčná a nesmrtelná. Tento názor je pochopitelný, protože po smrti v těle dochází k rozkladným procesům, kdežto náš vztah k zesnulému a vzpomínky na něj přetrvávají; přejeme si, aby žil dál. Světové kultury vyjádřily tento pohled různým způsobem. Hinduisté, buddhisté a jiné dálněvýchodní kultury podceňují fyzickou část naší lidské přirozenosti s odůvodněním, že tělo je zdrojem utrpení. Pro ty, kdo věří těmto náboženským systémům, spočívá cíl života v tom, aby unikli z těla a zbavili se tak fyzického utrpení. I když existují rozdíly mezi pohledem na duši, jak ji chápou východní náboženství a křesťanství, většina křesťanů koncept nesmrtelné duše přejala. Dívají se na duši jako na nesmrtelnou entitu, která během života člověka přebývá v jeho těle a po smrti se odděluje, aby mohla někde pokračovat ve vědomé existenci v nebi nebo v pekle.
Biblický pohled
Ve Starém i Novém zákoně však nacházíme zcela odlišný koncept, než je duální pojetí člověka jako těla a duše. V příběhu o stvoření je uvedeno: „Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se stal člověk živou bytostí“ (Genesis 2,7; B21).
Bůh zformoval člověka z prachu země
Genesis líčí Pána Boha jako toho, kdo se osobně zapojil do „formování“ první lidské bytosti, podobně jako když sochař vytváří své umělecké dílo. Pro svou práci Bůh použil pozemský materiál, hlínu. Když stvořil muže a ženu, dal jim jméno Adam (Gn 5,1), což znamená člověk z červené hlíny (adámá – červená, cihlářská hlína, pak půda obecně), a tím ukázal na spojení mezi životem a materiálem, fyzickou zemí. V Starém zákoně jména osob často označovala jejich vlastnosti či charakter. Pojmenováním prvního člověka Adamem Bůh poukázal na to, že lidstvo je doslova „ze země“. Ještě překvapivější je, že zpráva Genesis mluví o Bohu tak, jako by osobně, svýma rukama, hnětl hlínu, aby zformoval lidskou bytost. V Genesis 1,26.27 se dozvídáme, že tato lidská bytost byla v určitém smyslu Božím autoportrétem, stvořena k tomu, aby byla jeho obrazem. Je úžasné pomyslet na to, že Stvořitel všeho se rozhodl propůjčit svou vlastní podobu hliněné postavě. Ale následuje další div:
Bůh vdechl do jeho chřípí dech života
Umělé dýchání „z úst do úst“ bývá také někdy označováno jako „polibek života“. Každý, kdo se seznámil s resuscitačními kardiopulmonárními postupy (SPR), a každý, kdo je provádí, uznává výstižnost tohoto rčení. A právě tento akt je zmiňován v biblické knize Genesis. Bůh nás učinil ke svému obrazu a pak jako Zdroj všeho života vdechl tento život do svého uměleckého díla. Teprve potom biblický text říká, že se člověk stal živou bytostí neboli, jak někteří překladatelé uvádějí, „živou duší“. Vidíme, že Bible nepopisuje duši jako samostatnou entitu, oddělitelnou od těla. Naopak, už od své první zprávy v Genesis představuje člověka jako jednotu tělesného a duchovního, jako celistvou, holistickou bytost, a ne jako sestavu několika původně samostatných částí. Podle Genesis tělo a duše jsou jedno. Bůh nedal Adamovi duši. Dal mu život a Adam se stal duší. Možná nám dělá potíž tomu uvěřit, protože jsme byli zvyklí chápat duši jako něco, co nesouvisí s hmotou. Přece však všichni užíváme něco, co nám nutnost jednoty těla a duše dobře ukáže.
Příklad
Zrovna teď píši článek na přístroji, který se jmenuje počítač. Funkční počítač sestává ze třech komponentů: Nejprve je to „hardware“, hmotné vybavení, tj. sám počítač, monitor a klávesnice. Dále je to „software“ – řada instrukcí, které jsou v počítači instalovány, aby mohl vykonávat své funkce. Konečně potřebujeme elektrickou energii. Když odebereme jeden z těchto komponentů, počítač bude nefunkční. Nedá se již prakticky použít. Je k ničemu. Stejně je tomu u nás lidí. Naše fyzické tělo je naším „hardwarem“. Náš mozek je přeplněný „softwarem“ – tj. instinkty, pamětí a znalostmi, které nás dělají tím, čím jsme. A konečně, Bůh nám dal život, něco jako elektřinu. Při odstranění jakékoli z těch tří částí přestaneme existovat. Bez elektřiny se počítačová paměť, instrukce a data ztratí. Když naše tělo zemře, pak i náš mozek přestane fungovat. Paměť, znalosti a všechny informace, které jsme během života získali a které z nás dělají to, co jsme, zmizí. Není žádná duše, která by byla mimo tělo a měla vědomí sama sebe, stejně tak jako počítač nemá „inteligentní“ existenci, pokud není napojen na elektrickou energii. Pohled Bible nám potvrzuje, že vědomí člověka končí smrtí. U Kazatele 9,5.6 je napsáno: „Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se již nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč“ (B21). Zde je odpověď pro ty, které zajímá, jak mohl Dr. MacDougall zvážit duši a dojít k výsledku 21 gramů, když pštrosí péro, které bohyně Maat podle znázornění hierografů drží, váží podle vědců jen něco přes 6 gramů, tj. tři a půlkrát méně. Jak těžká může být naše duše, abychom vešli do věčnosti? S tím si už nemusíme dělat starosti. Bůh nás nehodnotí jen jako záznam dobrého nebo zlého, ani nás nepovažuje za méně hodnotné, protože jsme fyzické bytosti. On nás jako takové vytvořil. A dokonce v evangeliu Janově píše, že „Slovo se stalo tělem“. Boží jednorozený Syn se stal tělesnou bytostí, aby ukázal, jak velmi Bůh člověka miluje. Bible opakovaně potvrzuje, že je to velkou předností, být duší (ne mít duši). Neboť být člověkem znamená být duší, být předmětem Boží lásky, která nám dává příležitost radovat se z blízkého vztahu s Tím, kdo nás stvořil.