Brahmsova symfonie číslo 2
Symfonii č. 2 D dur, op. 73 složil Johannes Brahms v létě 1877 během návštěvy Pörtschach am Wörthersee, mětečka v rakouských Korutanech. Vznikla spontánně a za krátký čas, ve srovnání s první symfonií, kterou dokončil po patnácti letech. Symfonie je napsána pro 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 anglické rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tubu, tympány a smyčce.
Veselá a téměř pastorální nálada symfonie často vede ke srovnání s Beethovenovou šestou symfonií. Ovšem Brahms 22. listopadu 1877 vydavateli napsal, že jeho symfonie „je tak melancholická, že to nebudete moci vydržet. Nikdy jsem nenapsal něco tak smutného…“
Premiéra byla uvedena ve Vídni 30. prosince 1877 Vídeňskou filharmonií pod vedením Hanse Richtera. Dílo se provádí cca 40 až 50 minut.
Minulé září jsem dal mé fence dlouhé, kabelové vodítko a ona se s energií jí vlastní rozběhla. Při váze 50 kg snadno vyvinula dostatek síly k tomu, aby zlomila můj pravý prsteníček, který, když jsem jej vymotal z vodítka, visel dolů bolestivě pokroucen.
Za pár hodin jsem měl chytit letadlo do zámoří, a tak bylo jasné, že s návštěvou lékaře nemohu počítat. A protože jsem nechtěl zrušit cestu kvůli zlomenému prstu, má žena mi jej zafixovala lepicí páskou. Poté jsem se s ne zrovna šťastným výrazem ve tváři vydal na cestu.
Na letišti jsem si přečetl článek v časopisu New Yorker od neurologa Olivera Sakse, ve kterém psal o téměř mystickém zážitku, který měl při poslechu Monteverdiho koncertu. Možná to bylo bolestí, nevím, ale náhle jsem se chtěl také zaposlouchat do klasické hudby. Já a klasická hudba? 56 let jsem neprojevoval o hudbu pražádný zájem, obzvláště ne o klasickou. Prosím, to bych raději pomáhal mé ženě s prací na zahrádce, nežli poslouchat ten sentimentální hluk, který mi zněl vždycky stejně.
Z rozmaru (a možná abych nemyslel na bolavý prst) jsem si něco z Beethovena stáhl na můj iPhone. Náhle se v mé hlavě cosi přepnulo a můj život se nadobro změnil. Nemůžu se toho nabažit a každá jiná hudba se mně teď zdá banální. Otevřel se mi nový prostor existence, něco jako pátý rozměr. Neměl jsem ponětí, jak taková hudba vzniká či z čeho je vytvořena, ale co na tom záleží? Podstatné byly krásné emoce, které ten zvuk ve mně probouzel.
Asi před týdnem jsem poslouchal Brahmsovu Symfonii číslo 2 v D dur, opus 73. První věta byla hrána allegro non troppo. Víte, já nerozeznám allegro non troppo od karamelového Frappuccina. Ale vím, že tato skladba mi dala jeden z nejneuvěřitelnějších estetických zážitků mého života. Ta symfonie se mi zdála být tím nejkrásnějším, co kdy lidstvo stvořilo. Při poslechu jsem se podivoval: Jak mohla lidská bytost vymyslet něco tak úžasného? Očarován plynutím těch zvuků, uvědomil jsem si, že ať už výraz „obraz Boží“ znamená cokoli, musí nutně obsahovat kreativitu. Převést myšlenky do Brahmsovy symfonie číslo 2 vyžadovalo kdesi v průběhu tvorby spojení s božstvem.
A pak jsem to náhle pochopil: Inženýr akustiky by mohl vysvětlit všechno o zvuku – o decibelech, vlnových délkách a tónu hudby; fyziolog by mohl vysvětlit vše o ušním bubínku – kladívku, kovadlince, třmínku či nervových drahách vedoucích od ucha do mozku; neurolog by mohl vysvětlit vše o neuronech vyvolávajících synaptické potenciály během poslechu nebo o přenosech neuronických vzruchů, které přeskakovaly od membrány k membráně. Přes to vše, co dnešní věda může vysvětlit nebo co kdy bude moci vysvětlit, se ani nepřibližuje k vlastní podstatě – tj. proč mě ta hudba tak silně dojímá. Vědecký dogmatický materialismus nemůže vysvětlit tuto část reality o nic víc, než jak by baterka v temném pokoji mohla odhalit sen spícího člověka.
„Přestože jsme objevili mnoho nezvratných zákonů fyziky a porozuměli jim,“ napsal fyzik Frank Wilczek, „ještě to neznamená, že se nám tím rozkryla mysl Boží (Stephenu Hawkingsovi navzdory). Dokonce nám to ani nepomůže porozumět mysli slimáků, což je nyní asi tak ta nejzazší hranice neurologické vědy.“ Není divu, že ateista Thomas Nagel své dílo nazval Mysl a vesmír: Proč materialisticko-neodarwinovské pojetí přírody je téměř zaručeně mylné. Nagel poukazuje na zjevný fakt, že pokus vědy vysvětlit život, obzvláště pak lidské vědomí v čistě materialistických a přírodovědných termínech, prachmizerně selhal. „Můj skepticismus,“ píše „není založen na náboženské víře nebo víře v jakoukoli definitivní alternativu. Jde pouze o přesvědčení, že vědecké důkazy, jež máme k dispozici, od nás i přes jednotný vědecký názor nevyžadují podřídit se nedůvěřivosti zdravého rozumu“ (str. 7). Přestože jsem věděl už i před posloucháním klasické hudby, že realita je mnohem obsáhlejší, než aby se vešla do úzkých parametrů vědeckého materialismu, Brahmsova druhá symfonie mi pomohla uvědomit si ten veliký rozdíl. Sice to vyžadovalo zlomený prst, abych se k tomuto poznání dostal (který mimochodem musel být znovu zlomen, operován a sešroubován), ale stálo to za to.