Krize středního věku
Pamatuji si přesně, kdy se to stalo. Seděla jsem v autobuse, zkoušela hýbat prsty u nohou uvězněných v kozačkách a přemýšlela o tom, že příště si už určitě koupím pohodlné boty. S menším podpatkem, prostě něco rozumného. Potom jsem se podívala na hodinky – a s překvapením jsem hleděla na vrásčité zápěstí mé matky. Jelikož maminka žije daleko, na druhém konci země, tohle mě zaskočilo. Zvedla jsem obě ruce, abych se přesvědčila, že jsou opravdu mé. Na příští zastávce jsem vystoupila a šla zpět k obchodní třídě. Nutně jsem si potřebovala koupit nějaké červené lodičky na vysokých podpatcích. Z každého obchodu to na mě křičelo: „Krize středního věku!“
Nikdy jsem nebyla sofistikovaná žena na jehlových podpatcích, ledabyle kroutící šňůru perel a přemýšlející o úžasných věcech, které ji natolik pohlcují, že ji ani trochu neznervózňuje kavárna plná cizích lidí. Ale chtěla jsem jí být. Četla jsem, že jednou z hlavních příčin krize středního věku je poznatek, že člověk nedosáhl v životě toho, čeho chtěl – a uvědomí si to, až když už je pozdě.
Pokud je tomu tak, pak jsem měla krizi středního věku už v sedmi letech, kdy jsem chtěla být obsazena do role Panny Marie ve školní hře o Ježíškovi a jesličkách. Překonala jsem zklamání a zaměřila se na to, být dokonalým andělem číslo dvě. A pak jsem musela překonat to, že jsem na scéně zakopla o šatičky (to už se mé očekávání zaměřilo na koláčky a mléko). Byly tam mažoretky, z klavíru se linula hudba a v druhé řadě seděli moji rodiče, dokonalost sama. Překonat. Překonat. Překonat.
Mám štěstí, že existují knihy a kurzy, které mi mohou pomoci „vyrovnat se“ s tím překonáváním, a já je pravděpodobně budu muset nyní absolvovat. Podle vysvětlení z těch knih a kurzů veškerá překonávání, která jsem absolvovala v minulosti, mě nemohou připravit na to, co mě teprve čeká.
Krize středního věku je sociálně psychologický fenomén známý až od roku 1965, kdy tento výraz zavedl kanadský psycholog Elliott Jaques. V sedmdesátých letech se stal známý díky knize od Gail Sheehy Průchody: Předvídatelná krize dospělého života, která ležela na milionech nočních stolků a dočkala se v západním světě mnoha vydání. V této knize Sheehy popisuje „beznaděj 40: nebezpečný věk“. Tento stav je možné, podobně jako chřipku, určit jako diagnózu a prognóz je mnoho: může trvat od 2 do 12 let. Počáteční stadium prý může být obzvláště obtížné.
Podle časopisu Psychology Today je mužská krize středního věku vyvolána tím, že se jeho partnerka dostala do přechodu, není již plodná (rozuměj sexuálně žádoucí) a on je svým biologickým zaměřením nutkán vyhledávat mladší ženy. Jinými slovy, tato krize je způsobena menopauzou ženy. U ženy bylo za prvotní impulz rozvinutí krize středního věku považováno např. úmrtí v rodině, syndrom prázdného hnízda (když děti vyrostou a odstěhují se), menopauza nebo situace, kdy si manžel sbalil svých pět švestek, nasadil slušivé tupé a odfrčel ve sportovním kabrioletu zanechav podepsané rozvodové doklady na kuchyňském stole. To vše proto, že jeho žena má již menopauzu.
Nejsem si jistá, zda zármutek nad úmrtím milované osoby je pociťován silněji, když je vám 40 a něco, 60 a něco nebo 30 a něco. Každopádně z výše uvedených informací soudím, že většina žen prožívajících krizi středního věku musí být vdaná a mít děti na odchodu, případně je nemít vůbec. Pokud je to pravda, zažádám o rozvod už nyní a předejdu tím té dvouaž dvanáctileté chřipce.
V průzkumu veřejného mínění z roku 1994 řeklo 98 % dospělých mladého věku, že na tuto krizi věří, zatímco pouze 50 % dotázaných staršího věku si myslelo totéž. Pamatuji si, když mi bylo dvanáct a museli jsme jít na očkování. Třináctileté děti nás doprovázely škodolibými úsměvy a říkaly, jak moc to bude bolet. Budeme si prý přát, abychom byli radši mrtví, tak moc nás to bude bolet. Nemohu si pomoci, ale vidím před sebou těch 50 % dospělých staršího věku se škodolibým úsměvem na tváři, jak zaškrtávají čtvereček potvrzující jejich přesvědčení o existenci krize středních let.
Dr. Ross Goldstein, Ph.D., psycholog ze San Franciska a autor knihy Čtyřicet a něco: Uplatnění síly a vášně vašich středních let, vytvořil sebeurčující test pro ženy, který identifikuje krizi středních let. Pod číslem 12 se píše: Je pro mě obtížné přijmout, že už je mi tolik let. Mé babičce je 89. Pokaždé, když s ní mluvím, vypráví mi, jak je šokována, když vidí svou tvář v zrcadle. „Kdo je ta stařenka?“ ptá se prý sama sebe. Moje babička není pomatená. Ona se prostě necítí tak, jak by se podle jejích představ 89letá žena cítit měla: ona se cítí „bez vrásek“. Říká mi, jak je pro ni obtížné přijmout svůj věk, přijmout, že už je tak stará. Ale to není krize středních let. To vůbec žádná krize není. Ona se tomu totiž směje.
Je zajímavé, že zatímco krize středního věku se vyskytuje ve více než osmdesáti zemích světa, není po ní ani slechu v rozvojových a nerozvinutých zemích. Podle Arnolda Krugera z univerzity v Britské Kolumbii je to způsobeno tím, že jednotlivec potřebuje společnost, která si vytyčuje seberealizaci jako cíl – a ta je možná pouze v bohatých společnostech. Je také možné, že absence krize středního věku je způsobena nedostatečným přístupem k časopisům, knihám o sebevylepšení a televizním pořadům vystavujícím anorektické třicátnice, jejichž make-up a účes je opraven a vylepšen každé čtyři minuty mezi jednotlivými záběry, jejichž plochá břicha jsou chirurgicky napnuta každé čtyři roky mezi porody, které bydlí ve velikých bytech se třemi ložnicemi v Manhattanu a mohou si to vše dovolit z platu servírky v restauraci.
Jsem přesvědčena, že kdybych si sbalila své bágly, vzala svého psa a manžela a odstěhovala se na opuštěný ostrov – bez televize a bez internetu – byla bych šťastná a přesně taková, jaká jsem po celý svůj střední věk. Mohla bych uniknout stereotypům, kritickým sebehodnocením a různým sebepoznávacím víkendovým kurzům. I když šlo by zaujmout i postoj popírání. Dvěma mým přítelkyním minulého roku zemřeli jejich otcové. Oběma občas zvlhnou oči, ale pak se usmějí. Jedna si je jistá, že už měla svůj poslední „nával horka“, druhá se již smířila s tím, že nikdy nebude mít děti. Obě teď chodí na kurzy aromaterapie. Sešly se v sobotu na kapučíno a v neděli jely kamsi šplhat po skalách. Posledně se připravovaly k seskoku padákem. Pak jsem je slyšela, jak se spolu řehtají hlasitěji než kdy předtím.
Jedna studie končí výzkum o tomto rizikovém období myšlenkou, že lékem pro krizi středního věku je vděk. Lidé, kteří umějí vyjádřit a pociťovat vděčnost, jsou šťastnější – i ve svých středních letech.
Nežiji na ostrově a nehledám kolem sebe stopy k poznání, kým že to vlastně jsem. Ale zároveň ani nehledím zpět, abych se dozvěděla, kým že jsem to nikdy nebyla. Těším se, až mi bude 89 a budu mít pocit, že přece žádné vrásky mít nemůžu. Chci být jako má babička a zůstat vděčná. Mojí ochranou proti krizi středního věku bude vděčnost. Chci mít radost i z maličkostí, a to i v těžkých dnech, které na mě jistě ještě čekají.
Také moji přátelé mně pomáhají zůstat vyrovnaná a v pohodě. A protože jsem za ně vděčná, zase se ocitám v malém kouzelném kruhu, který mě ochrání před prohrabáváním šatníku mé dcery v touze po minisukni.
Dnes ráno jsem si obula červené lodičky a krásné černé šaty. Zapózovala jsem před zrcadlem. Přivřela jsem oči a udělala elegantní krok spolu s představou toho, čím jsem mohla být, pokud by to bylo pro mě opravdu důležité – kdybych si opravdu myslela, že to stojí za to, nacvičovat hodinu denně chůzi na jehlách. Dnes ty lodičky vrátím a pak si dojdu na masáž. Jak vidíte, nemám krizi středního věku. Pouze si dopřávám trochu aromaterapie.