Nemocnice v Itibu je moje srdeční záležitost

Letos to bude devět let, co se v Keni rozběhl zdravotnický projekt adventistické humanitární organizace ADRA. Na jeho počátku stálo ve městě Itibo téměř nefunkční zdravotnické středisko, dnes je tady díky českým dárcům prvotřídní ambulance, která ročně ošetří devět tisíc pacientů. Nemocnice dlouhodobě spolupracuje s 1. lékařskou fakultou univerzity Karlovy v Praze a umožňuje stáže jejím studentům. Rozvoj zdravotnického střediska v Itibu je financován z příspěvků firemních i drobných dárců a z veřejných sbírek.

Duchovním otcem celého projektu je český zdravotník Aleš Bárta, který stál už u jeho začátků. Do Afriky odjíždí dvakrát ročně vždy na tři měsíce a Itibo se mu stalo jeho druhým domovem. V rozhovoru jsme si povídali nejen o nemocnici, ale i o lidech a Africe vůbec.

Aleši, každý rok se snažíš spolu s Adrou posunout kvalitu zdravotní péče v Itibu na jiný level. Za devět let existence nemocnice se toho vybudovalo opravdu mnoho. Blíží se podoba projektu tomu, co sis představoval, když jsi sem poprvé přišel?

Původně zchátralé budovy postupně opravujeme a doplňujeme nutné vybavení: byl opraven a vybaven operační sál, zubní ordinace a ambulance. V březnu 2007 byla otevřena porodnice vybavená porodním sálem, místností pro příjem pacientek, sociálním zázemím, prádelnou, sprchou a pokojem pro pacientky s pěti lůžky. Rekonstrukcí prošel také dům pro personál, takže lékaři a pomocní zdravotníci nemusejí každý den dojíždět desítky kilometrů.

V roce 2014 proběhla výstavba nového pavilonu lůžkového oddělení s JIP lůžky, operačním sálem
a urgentním příjmem. Do práce se hojně zapojili i místní lidé, kteří pro nemocnici vyrobili nábytek na míru.

Středisko denně navštíví desítky místních obyvatel, kteří sem pěšky putují až několik kilometrů. Ambulance ročně ošetří více než devět tisíc pacientů. Za celý rok se v Itibu narodí kolem sto dvaceti dětí. Během roku se tu konají dvě odborné stáže, kterých se účastní vždy kolem deseti studentů a čtyři lékaři z České republiky.

Ve spolupráci s Univerzitou Karlovou v Praze posíláme do Itiba studenty 1. lékařské fakulty, kteří zde pod dohledem zkušených českých lékařů vykonávají svou praxi. ADRA je jedinou organizací v ČR, která podobnou zkušenost studentům umožňuje. Je toho moc, co jsme s Adrou a dárci dokázali. 

Práce v rozvojové zemi někdy znamená zdolávat menší či větší problémy, umět improvizovat. Jakou výzvu teď před sebou máte a jakým obtížím v nemocnici čelíte?

Před časem jsme si dali za cíl pořídit novou sanitku. Podle zpráv z prodejny Toyota East Africa, největšího prodejce sanitek této značky, nám bylo řečeno, že v duty free je cena v přepočtu okolo 1,2 milionu Kč. V tuto chvíli máme díky aktivitě několika málo lidí už přes půl milionu korun. Stávající sanitní vůz slouží nejen pro potřeby pacientů, ale i pro převoz zemřelých do márnice a naši dopravu. I když je to vůz stále spolehlivý, musíme myslet dopředu. V zemi, jako je Keňa, je spolehlivost terénního auta zásadní a nutná. Už jen například proto, že často projíždíme místy, kde by se zastavit nevyplatilo.

Jak to myslíte? Necítíte se v Keni bezpečně?

V Itibu se bezpečně cítím, ale určitě sledujete média a víte, že i v Keni operují islámští radikálové
a čas od času zaútočí. Nedávno jsme zaznamenali dva útoky – jednou na horníky, podruhé na autobus plný lidí – a všechny je vyvraždili. Tím, že jsme běloši, jsme nápadní. Můžeme na sebe poutat nechtěnou pozornost. Nechci budit zbytečné obavy, nicméně jak už jsem říkal, je dobré mít spolehlivé auto a některá místa projet hodně rychle.

Na ambulanci v Itibu mnohdy řešíte komplikované případy, které by u nás končily na chirurgii. S čím vším už jste si museli poradit?

Velmi často se setkáváme s mnoha traumatologickými případy, často v důsledku práce v zemědělství, kdy se místní zraní motykou při práci na poli nebo jsou zraněni dobytkem. Dále pak ošetřujeme různá poranění při práci na strojích. Vzpomínám na poměrně velký úraz, ke kterému jsme byli voláni. Jednalo se o asi sedmileté dítě. Strčilo ruku do stroje na šrotování obilí a čtyři prsty byly s těžkou devastací uvězněny právě mezi válci. Dítě jsme na mís tě zajistili infuzí, léky proti bolesti a čekali jsme na mechanika, který část stroje musel rozebrat, abychom ruku vyndali a pak hned s masivním krvácením běželi na chirurgický sál a několik hodin ruku operovali. Bohužel poranění byla tak devastační, že jsme museli prsty amputovat.

Dále to jsou dopravní nehody, hlavně na motorkách. Ošetřujeme od lehčích poranění až po závažné, někdy končící i smrtí.

No a nakonec to jsou poměrně častá poranění mačetou při napadení nebo útoku. To jsou velmi závažná poranění vyžadující mnohahodinové operační výkony, například když pronikne mačeta do mozku anebo jsou odděleny části prstů nebo má pacient mnohonásobné záseky po celém těle. Vzpomínám na případ dvou mladých chlapců, kteří působili jako léčitelé dobytka. Krávě dali něco vypít a ona pak uhynula. Majitel krávy vzal mačetu a oba chlapce brutálně napadl. Když přivezli prvního a my jsme na něm začali s mediky pracovat, během pěti minut se rozlétly dveře a po podlaze přitáhli zkrvavené tělo druhého kluka. Rozdělili jsme se na dva týmy a chlapce oživovali. Po dvou hodinách jsme resuscitaci ukončili. Kluk měl v ústech ještě hlubokou bodnou ránu nožem přes horní patro. Stav byl beznadějný.

Nikdy ses nepovažoval za lékaře, ale zkušeností máš víc než některý z nich. Odkud čerpáš informace? Žiješ podle úsloví: „Hoď ho do vody, bude plavat“?

Samozřejmě, nikdy jsem se nepovažoval a ani si nehrál na lékaře. Ale naše působení zde je tak velmi specifické, že člověk musí vykonávat i práci, kterou by v Evropě zastávali jen lékaři. Vždyť není kam pacienta v tak závažném stavu zavézt! Navíc někdy je komplikovaný sám převoz a veškerá odpovědnost za to, zda přežije, je jen na vás. Zde plně využívám svých zkušeností, které jsem získal mnohaletou prací v pardubické nemocnici, hlavně z oblasti urgentní medicíny, traumatologie, očního a interního lékařství. Samozřejmostí je i sebevzdělávání v oborech a účast například na konferencích Medicíny katastrof. To vše mi zde usnadňuje práci a umožňuje adekvátně pomáhat našim pacientům a předávat řadu praktických zkušeností našim medikům, kteří sem pravidelně jezdí na stáže.

My Evropané máme tendence Afriku vnímat jako kontinent plný problémů a nedostatků, jako svět plný utrpení, kde lidé strádají a žijí bídný život, který může zlepšit jen pomoc ze západu. Jaká je tedy realita?

Ano, Afrika je obecně Evropany a lidmi ze západu vnímána jako kontinent s problémy, nepokoji, válkami a nemocemi. Nicméně každá mince má dvě strany. Samozřejmě jsou zde kmenové války a nepokoje, nemoci sužující místní obyvatele, tropické choroby. To vše patří k Africe. Ale pokud člověk žije mezi místními lidmi delší dobu, pozná, že i mezi tím vším se najdou radosti z běžných věcí, které máme i my Evropané. A hlavně krásné rodinné vztahy. Když někdo z rodiny umírá, je u něj celá početná rodina až do konce. Pokud hospitalizujeme pacienta na lůžku a on nemůže v sobotu nebo v neděli do kostela, přijde „kostel“ za ním a u postele zpívá a modlí se. Umírá-li starý člověk, rodina si ho vezme domů, přes den ho má před svojí chýškou a on v krásném prostředí a mezi svými opustí tento svět. Myslím si, že v mnoha věcech bychom se mohli přiučit i my.

Co tedy stojí černému kontinentu v cestě, aby se dostal na úroveň Evropy?

Nemyslím si, že já jsem ten pravý, abych hodnotil ekonomiku a vývoj Afriky a porovnával ho s rozvojem Evropy. Na to jsou povolanější lidé. Já jen mohu ze svého pohledu deseti let v Africe hodnotit situaci, se kterou jsem denně konfrontován. V Africe jsou oblasti, kde i několik let nezaprší nebo je půda tak jílovitá a tvrdá, že nejde zorat. Jiné části zase pravidelně patří do záplavových oblastí v období dešťů.

Limitující je samozřejmě i absence kvalitní zemědělské techniky a nedostatečné vzdělání lidí. Dlužno dodat, že řada zemí s nerostnými surovinami a drahými kovy je vyspělejšími zeměmi jen drancována a zpět se skoro nic nevrací. To všechno může a také asi ovlivňuje rozvoj a růst kontinentu.

Co přesně tě na práci v Africe naplňuje nejvíc, a co tě naopak „drtí“?

Když jsme s projektem Adry na rekonstrukci zdravotnického zařízení v Itibu před deseti lety přišli, bylo zde jen několik velmi zchátralých budov, protékající střechy při deštích a všude hmyz a smrad. Veškerým vybavením byla jen žiletka a klasická vata na ošetřování abscesů. Nebyl sterilizátor, pomůcky se omývaly v dešťové vodě a tak dál. Pro nás to byla velká výzva s jasným cílem – jednak zda ustojíme všechny problémy, které nám pobyt v Africe přinese, a zda dokážeme ze zchátralé malé nemocnice vybudovat zařízení poskytující kvalitní zdravotní péči pro místní obyvatele. Největší uspokojení? Když se podaří někoho vyléčit nebo zachránit život. Je to neuvěřitelný pocit: pozoruješ ty lidi a uvědomuješ si přitom, jak bylo složité vrátit je do původního života, že nejsou ochrnutí, že mají ruce, prsty, s kterými mohou hýbat, prostě že žijí. A co mě drtí? Dříve to byl problém komunikace. V naší oblasti se mluví anglicky, svahilsky a místním kmenovým jazykem. To byl velký problém při jednání s úřady a pacienty. Za léta strávená v Africe jsme se naučili pár slov a frází, které potřebujeme, ale i tak někdy zažíváme dost komické situace, když se snažíme mluvit jejich jazykem. Další věcí, se kterou jsem se nesmířil a asi nikdy nesmířím, jsou brutální útoky na ženy, domácí násilí a znásilněné děti, které čas od času na ambulanci ošetřujeme.

Na které pacienty nikdy nezapomenete?

Samozřejmě to jsou ti pacienti, jejichž návrat do života byl nejnáročnější, anebo ti, které se žel ani přes naši veškerou možnou pomoc nepodařilo zachránit. Ale těch radostných návratů je naštěstí mnohem, mnohem více.

Máte o sebe strach? Čeho se nejvíc bojíte?

Paradoxně to nejsou nemoci, které by nás mohly ohrozit. Samozřejmě, nemoci v Africe jsou a budou a jejich epidemie zabíjí mnoho lidí. Ale s určitými znalostmi a opatřeními se jim můžeme do jisté míry vyhnout nebo se ochránit. Ale rozvíjející se terorismus, to je fenomén, který může udeřit v pod statě kdekoli a bez varování. Jak už jsem zmínil, Keňa je nyní poměrně hodně terorismem ohrožena. Ve velkých městech se občas stanou menší i větší útoky na místní obyvatele, které nikdo nemůže předvídat. Nejbližší kontakt s útoky jsem měl před rokem, kdy jsem se vracel na odlet do Nairobi. Měli jsme jít na večeři do restaurace velkého obchodního domu West Gate. Naštěstí jsme se cestou hodně zdrželi a nedostali se tam včas. Pár hodin před naším příjezdem byl obchodní dům obsazen mnoha teroristy a zahynula tam spousta lidí.

Jak se změnily tvé hodnoty poté, co jsi spatřil rozvojový svět?

Po třech měsících, co jsem v Africe, lehce přivyknu na takový ten „africký rytmus“. Neřešíme zde čas, dochvilnost, úřady... Všichni se na nás usmívají a podávají nám ruce – jak na ambulanci, tak při cestách po okolí. Nicméně hned na letištích v Evropě, při návratu domů, jsem vrácen do reality rozvinutého kontinentu, kde jsou úředníci většinou nepříjemní, odtažití a byrokratičtí. Takže si uvědomím, že africká vstřícnost a ochota kdykoliv pomoci je ta tam a nastupuje realita Evropy. Pohled mnoha měsíců života v Africe však přes to všechno v člověku vydrží, přestává řešit prkotiny a mnoho problémů dříve důležitých se stává malichernými.

Kam bys chtěl projekt posunout v příštích letech?

Mou vizí je uvést do provozu novou budovu s jednotlivými odděleními, zaučit místní personál a dále spolupracovat s lékaři a mediky. To jsou naše cíle a plány v rozvoji naší malé nemocnice, která díky štědrosti mnoha sponzorů a dárců funguje a poskytuje zdravotní péči tisícům lidí.