Když nevycházíte s příbuzenstvem
„Popište co nejstručněji někoho z vašich příbuzných, kdo vám jde na nervy.“ Tuhle prosbu jsem předložil asi půl tuctu přátel, se kterými jsem seděl u společného oběda. S překvapením se na mě podívali: Co je to za otázku? Ale pak začali vyprávět.
„Jednoho mohu popsat hned,“ ozval se první. „Je to veš v kožichu. Moje žena má bratra, který nepracuje a jenom čeká, že se o něj postaráme.“ Další se přidal: „Kaktus v hedvábné košili. To je moje máma. Vypadá dobře. Všichni si myslí, že je ta nejlepší, ale přibližte se k ní a zjistíte, že je pichlavá, suchá a ... jen si chce užívat života.“
„Mramorový sloup,“ tak další popsal svou tetu. „Důstojná, vznešená, ale s nosem u stropu a tvrdá.“
„Dehtový panáček z králíka Brera,“ řekl kdosi další. Všichni tomu rozuměli kromě mě. Opravdu jsem bajku o králíkovi Brerovi neznal. Proto jsem požádal o stručné vysvětlení.
Liška Willy napálila králíka Brera. Z dehtu udělala malého panáka a postavila ho u cesty. Když kolem běžel králík a panáka viděl, myslel si, že to je někdo živý, a tak se u něho zastavil. Panákovi začal něco vyprávět, ale když nedostával odpověď, rozzlobil se. Nemohl strpět, aby mu ten, komu něco vypráví, neodpovídal. A tak v rozhořčení uhodil do dehtového panáka a přilepil se k němu. Udeřil do něho druhou packou a – ano, uhodli jste – přilepil se i tou.
„Přesně takhle jsme na tom s obtížnými příbuznými,“ vysvětloval můj přítel, který výstižně použil obraz z bajky. „Zůstaneme přilepeni k někomu, s kým nejsme schopni komunikovat.“ Přilepeni! To je ono! To není jako se sousedy, od kterých se vždycky můžete odstěhovat jinam, nebo jako se zaměstnancem, kterého můžete vyhodit. Je to rodina. Své přátele si můžete vybrat, ale nemůžete... no vždyť víte.
Možná jste v životě také vyfasovali takovou asfaltovou postavičku. Možná máte někoho, s kým nejste schopni komunikovat, a přitom se ho nemůžete zbavit tím, že byste od něho odešli. Ukňouraná matka, strýc, který srká polévku, nebo sestra, která se pořád honosí svou postavou. Tatínek, který stále čeká, že si konečně najdete nějaké pořádné zaměstnání, nebo tchyně, která se pořád diví, proč si vás její dcera vzala.
„Dehtové“ vztahy. Lidé přilepení jeden k druhému, a přitom k sobě nepatřící.
Je to jako v přecpaném výtahu. Skupina lidí, která se na krátkou chvíli náhodně sešla a kde si nemají co říct. Jediný rozdíl tkví v tom, že z výtahu vzápětí vystoupíte a ty lidi už nikdy neuvidíte – na rozdíl od problémových příbuzných. Rodinná setkání, Vánoce, svatby, pohřby – vždycky se tam objeví.
A vy si budete lámat hlavu neřešitelnými otázkami: Proč je život s příbuznými tak těžký? Proč si vaši příbuzní udržují odstup? Jak to, že vyjdu s cizími, ale s příbuznými se to nedaří?
Sdělil nám Ježíš něco o tom, jak jednat s problematickým příbuzenstvem? Najdeme nějaký příklad, který by ukázal, jak Ježíš přinesl pokoj do rozbolavělé rodiny? Ano, najdeme. Jeho vlastní.
Možná vás překvapí, že Ježíš měl problematickou rodinu, která měla daleko k dokonalosti. Ano, bylo to tak. Jestli si vás vaše rodina neváží, nic si z toho nedělejte, protože si nevážili ani Ježíše. „Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl“ (Marek 3,21).
„Kde si myslí, že žije, mami? Měla bys slyšet, jak se o něm lidé vyjadřují.“ „Říkají, že se zbláznil.“ „Kdosi se mě ptal, proč s ním něco neuděláme.“ „Je to dobře, že otec nežije. Aspoň nevidí, co Ježíš vyvádí.“
Zraňující slova, vyřčená jeho nejbližšími. Jak si můžete věřit, když vám nevěří ani ti, co vás znají nejlépe? Jak můžete jít dál, když vás vaše vlastní rodina táhne zpátky? Jak se s tím vyrovnává Ježíš?
Stojí za povšimnutí, že se nesnažil ovládat jednání členů vlastní rodiny, ale ani nedovolil, aby oni ovládali jeho. Nepožadoval, aby s ním souhlasili. Nehněval se, když ho uráželi. Nesnažil se jim zavděčit. Když bratři nesdíleli s Ježíšem jeho přesvědčení, nepokoušel se je k tomu donutit.
Zpravidla nemůžeme ovlivnit, jak na nás rodina reaguje. Zbavte se naivního očekávání, že budeme-li rozdávat dobro, lidé s námi budou jednat dobře. Možné to je, ale není to jisté – nejsme schopni ovlivnit, jak s námi budou druzí zacházet.
Můžete být ta nejlepší dcera na světě, ale pokud je váš otec ignorant, stejně vás nikdy nepochválí. Jestli se vaší tetě nelíbí vaše práce, můžete stokrát změnit zaměstnání, a stejně bude mít výhrady. Jestli si vaše sestra pořád stěžuje, že jste dostali to či ono, a ona ne, mohli byste jí snést modré z nebe, a přesto bude nespokojená.
Jestli si myslíte, že můžete nějak ovlivnit negativní názor či jednání druhých, hádejte, kdo má na této situaci největší vinu? Vy sami. Je to hra s nesprávnými pravidly a s osudným zakončením. Ježíš na ni nepřistoupil, nehrál ji, a neměli byste to dělat ani vy.
Nevíme, jestli otec Josef někdy Ježíše povzbudil, ale víme, že to dělal Bůh: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“ (Matouš 3,17). Nemohu vás ujistit, že vás rodina zahrne láskou, po které tolik toužíte, ale vím, že Bůh to udělá. Dovolte Bohu, aby vám dal to, co vám rodina odpírá. Jestli vás váš pozemský otec nepovzbuzuje, pak dovolte tomu nebeskému, aby zaujal jeho místo.
Jak se to dělá? Tím, že celým srdcem, svými city, Boha přijmete za svého otce. Otec je v zásadě ten, kdo se stará a chrání. A právě tohle dělal a dělá Bůh.
Stará se o vaše potřeby.
„Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? ... Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Matouš 6,25–33).
Chrání vás od zlého.
„Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě“ (Žalm 139,1–5).
Adoptoval vás.
„Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny“ (Efezským 1,5).
A dal vám svoje jméno.
„Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi“ (1. list Janův 3,1).
Dovolte Bohu, aby vám dal to, co vám rodina nedává. Dovolte mu, aby zaplnil prázdno, které tam zanechali lidé. Spolehněte se na něj, když potřebujete ujistit a povzbudit.
Co se stalo s Ježíšovou rodinou? „Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma... Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu s ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Skutky 1,12–14).
Jaká změna! Ti, kteří se mu předtím posmívali, ho teď uctívají. Ti, kteří ho dřív litovali, se teď modlí. Ježíš se své rodiny nezřekl, nezadusil ji požadavkem na změnu. Místo toho jim dal prostor, čas a milost. A protože k nim takto přistupoval, změnili se. Z jednoho bratra se stal apoštol a z ostatních byli misionáři. Tak to nevzdávejte, Bůh rodiny proměňuje i dnes. Z dnešního nepříjemného příbuzného se může stát váš dobrý přítel.
Převzato z knihy Maxe Lucada: On i dnes odvaluje kameny, Luxpress, Praha 2005