Proč na Ježíši záleží

Nedávno jsem objevil knihu Christophera Hitchense s překvapujícím názvem Bůh není veliký. Kniha odráží pohled stále většího počtu lidí. Tvrdí se v ní, že náboženství je zhoubnou iluzí a představy o Bohu jsou destruktivní. S pokrokem v psychologii a společenských vědách chápeme hodně z lidského chování, což jsme dříve neznali. někteří považují pojem hříchu za zastaralý, dokonce nebezpečný koncept. mnozí se diví, že v takovém světě na Ježíši stále záleží. Ať už si myslíte o křesťanech cokoli, svět bez Ježíše by se vám asi nelíbil. Jeho život a učení způsobily revoluci v tom, jak myslíme. O jaké myšlenky šlo?

Zlaté pravidlo

Začneme zlatým pravidlem: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (Matouš 7,12). Je pravda, že řada kultur vyjadřovala variace tohoto principu již před Ježíšem, ale v negativní podobě – tím, co dnes mnozí nazývají „stříbrné pravidlo“: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Vyjádření tohoto principu v pozitivní podobě se nám může zdát jako samozřejmé, ale po tisíce let to nikdo takto neřekl.

Tento jednoduchý posun důrazu mění svět. Negativní forma prostě zakazuje, abyste způsobili bolest nebo nepříjemnosti ostatním. Ale zlaté pravidlo vyžaduje kladnou povinnost, totiž aktivně hledat radost a prospěch druhých. Důsledky života podle zlatého pravidla daleko přesahují, co kdy bylo řečeno.

Ježíš použil tento princip ve svém příběhu o dobrém Samařanovi. V té době Židé nahlíželi na Samařany s pohrdáním a šli dokonce tak daleko, že je považovali za nečisté a duchovně poskvrněné. Samařan jedná podle zlatého pravidla a zachraňuje Žida, který byl přepaden zločinci. Dělá pro tohoto nešťastného člověka to, co by si sám přál, aby za podobných okolností udělal někdo pro něj. Samařan ve skutečnosti nemohl doufat, že mu Žid pomůže, kdyby byl nemocný nebo zraněný. Ale na tom nezáleží. Zlaté pravidlo ukládá každému z nás povinnost prokazovat dobro druhým, dokonce i těm, kteří nás nenávidí. Ve svém Kázání na hoře Ježíš tuto myšlenku ještě dále rozvedl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují“ (Matouš 5,44).

 

Rasové předsudky

Skutečnost, že hlavní, a navíc kladnou postavou je v tomto příběhu Samařan, ukazuje, jak Ježíš ve svém životě a učení radikálně pozměnil způsob nazírání a hodnocení věcí kolem sebe. Tím, že ilustroval zlaté pravidlo tímto příběhem, vedl Židy, aby viděli v nenáviděných Samařanech své bližní, kteří si zaslouží jejich respekt.

Pokud Židé ve dnech Ježíšových někoho nenáviděli víc než Samařany, pak to byli příslušníci okupační římské armády. A přesto, když římský setník žádal o uzdravení svého služebníka, Ježíš nejen toho muže uzdravil, ale pochválil příkladnou víru vojáka a prohlásil, že je větší než všech ostatních v Izraeli (Matouš 8,10).

Zlaté pravidlo cílí na kořeny rasových předsudků a vybízí nás, abychom viděli člověka, vůči němuž máme předsudek, jako sami sebe.

 

Status žen

Také Ježíšův vztah k ženám stál na nových základech. Ježíš se k nim choval s neobvyklým respektem. Když k němu skupina mužů přivedla ženu přistiženou při cizoložství (Jan 8,1–11) a chtěli ji veřejně zostudit, Ježíš místo toho, aby ji odsoudil, konfrontoval tyto muže s jejich vlastním chováním a dosáhl toho, že se potichu vytratili z místa.

Poté, co Marie pomazala Ježíšovy nohy vzácným olejem, byla obviněna, že plýtvá penězi, které mohly být vynaloženy na chudé. Ale Ježíš se jí zastal. V obou případech Ježíšovo chování mohlo být považováno za skandální.

V závěru všech čtyř evangelií je zpráva o tom, že Ježíš dal Marii Magdalské výsadu, aby ohlásila jeho vzkříšení ostatním učedníkům. Kvůli tomu je někdy nazývána „apoštolem apoštolů“. Tyto epizody ukazují na povýšení postavení žen, které pro lidi tehdejší doby bylo překvapující.

 

Otroctví

Často slyšíme kritiky křesťanství poukazovat na to, že Bible nikde výslovně neodsuzuje otroctví, a dokonce jej spíše schvaluje. Odsoudit otroctví bylo tehdy považováno za protistátní čin – římská říše byla závislá na otrocké práci – a rovněž by vyznívalo jako něco absurdního. Lidé tehdy brali otroctví jako něco, co existovalo odpradávna. Již v Enúma Eliš, starověkém babylonském mýtu o stvoření, se říká, že Marduk vytvořil lidské bytosti jako otroky bohů. Podle lidí ve starověku bylo otroctví vetkáno do samotné struktury reality, podobně jako například gravitace.

Přesto Ježíšův život a učení přinášely myšlenky, které podrývaly otroctví a vedly k jeho pozdějšímu zrušení. Když se Ježíš identifikoval „s tím nejmenším z nich“, určitě do toho patřili i otroci. Ježíšův přístup pak krásně vyjádřil apoštol Pavel: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3,28).

Pavel rovněž naléhal na svého přítele, aby přijal svého uprchlého otroka Onezima zpět: „Už ne jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka; jako milovaného bratra“ (Filemonovi 1,16). Lidé se mění pomalu, zvlášť pokud se to týká něčeho, co považují za nezbytné pro svou prosperitu, a lidské srdce může být velmi tvrdé. Ale z dlouhodobého pohledu otroctví prostě nemohlo přežít tváří v tvář učení Ježíše a Pavla.

 

Péče o nemocné a potřebné

Dnes považujeme za samozřejmé, že máme povinnost pomoci těm, kteří měli méně štěstí než my. Ale ve starověku byli chudí a nemocní považováni za oběti božského hněvu a nikdo nebyl ochoten jim pomoci, aby na sebe nesvolal boží hněv. Dokonce i učedníci, v jejichž židovském náboženství je pevně zakotvena povinnost péče o potřebné, byli ovlivněni soudobým myšlením. Ježíš změnil jejich myšlení. Učil je, že když někdo z nich dá najíst hladovým, dá vodu žíznivému, oděv potřebným nebo navštíví někoho ve vězení, je to totéž, jako by to učinil pro něj – pro samotného Ježíše (Matouš 25,40).

 

Oddělení státu a církve

Ve starověkých kulturách byly politika a náboženství nerozlučně propojeny. Faraoni se prohlašovali za syny boha Rea, egyptského boha slunce. Rovněž římští císařové o sobě prohlašovali, že jsou bohové. A tak mohli farizeové nachystat Ježíši léčku: Zeptali se ho, zda mají platit daně, nebo ne. Pokud by řekl „Ano“, obvinili by ho, že uctívá Caesara a zneucťuje hebrejského Boha. Kdyby řekl „Ne“, obvinili by jej ze vzpoury proti Římu.

Ale Ježíš odpověděl zásadou, která navždy oddělila sféru náboženství a politiky, církve a státu. Poznamenal, že mince, které byly použity k placení daní, nesou obraz císaře, a pak řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Matouš 22,21). Farizeové byli překvapeni. Evidentně nikoho předtím nenapadlo, že požadavky, potřeby a autorita církve a státu mohou být různé, že se mohou od sebe navzájem odlišovat, že vztah k vlasti a zbožnost nejsou totožné.

Odmítat rasové předsudky, pozvednout postavení žen, rušit otroctví, pomáhat těm, kteří jsou v nouzi, oddělení státu a církve... Mnohdy máme za to, že jsou to relativně nedávno dosažené výdobytky moderní civilizace. Přesto jsou zakořeněny v Ježíšově životě a učení. Nemusíte na něj myslet jako na božskou bytost, abyste poznali vliv jeho učení. Ale co když je skutečně Božím Synem, jak tvrdil?

 

Bůh lásky

Lidé dnes často říkají: „Nemohu věřit v Boha, který...“ A pak se zmíní o něčem krutém nebo nespravedlivém. Ježíš však neustále učil, že Bůh je milující a dobrotivý. Bible uvádí, že Ježíš je zjevením Boha (Jan 1,14), že vidět Ježíše znamená vidět, kým Bůh je a co dělá (Jan 14, 9). Ježíšův život a učení odhalují Boha, který je láska (1. list Janův 4,8), Boha, který trpí za nás (Izajáš 53,4–6) a pláče spolu s námi (Jan 11,35).

Ježíš přijal a zakusil smrt, aby ji porazil a umožnil nám získat věčný život. Přesně to vyjádřila Ellen Whiteová: „S Kristem bylo naloženo tak, jak jsme si zasloužili my. A to proto, aby s námi mohlo být nakládáno tak, jak si zasloužil On. Byl odsouzen za naše hříchy, na kterých neměl žádný podíl, abychom my mohli být ospravedlněni jeho spravedlností, na které nemáme žádnou zásluhu. Podstoupil smrt, která měla stihnout nás, abychom získali život, který patřil jemu.“

Pořád ještě kolem sebe vidíme utrpení, krutost a korupci. Náboženští lidé páchají strašlivé zločiny ve jménu svého náboženství. Stále existují místa, kde jsou běžné rasové předsudky, kde jsou ženy považovány za součást majetku, kde je otroctví, kde se církev a stát dohodnou a znásilňují svědomí lidí, kde jsou lidé v nouzi spíše předmětem pohrdání než pomoci.

Avšak život a učení Ježíše nás činí citlivými vůči tomuto zlu a mění naše postoje a chování. Zlo není nezbytnou součástí tohoto světa. Už toto uvědomění samo o sobě představuje obrovský pokrok v lidském myšlení. Možná jste zjistili, že je obtížné se proti němu vymezit, a to jak v soukromém životě, tak ve společnosti. Ježíš je však připraven nám v našem zápase proti zlu pomoci. On slíbil, že jednoho dne všechno zlo skončí. Ježíš zvítězil nad smrtí, nejhorším zlem ze všech, a slibuje nám věčný život v zemi, kde zlo již nebude. A proto na Ježíši, dnes více než kdy jindy, záleží.