Srdcař na druhou

Pětatřicetiletý kardiochirurg prestižního Národního ústavu srdečních a cévních chorob v Bratislavě, Matej Ondrušek, je také nadšeným běžcem, hokejistou, jezdí na kolečkových bruslích, rád se potápí a miluje hory, hlavně Vysoké Tatry, do kterých odchází na několikadenní túry. Kromě medicíny vystudoval i bohosloví. „Nejvíc mě fascinuje lidské srdce – jeho úžasná fyziologie, podivuhodné vlastnosti a nesmírná vytrvalost,“ usmívá se lékař přední slovenské kliniky kardiochirurgie.

Proč ses rozhodl pro obor kardiochirurgie? 

Když jsem šel na medicínu, nevěděl jsem, co budu dělat ani co mě čeká. Věděl jsem jen, že mě to bude bavit. Během studia na medicíně mě velmi zaujalo, když jsem se učil o srdci – jak funguje, jeho uspořádání, síla, výkonnost. Také jsem si uměl představit, že bych dělal chirurgii, a tak jsem si to spojil: srdce + chirurgie = kardiochirurgie. A za tím jsem šel. Už od 4. ročníku jsem začal chodit na operační sály a hned po škole mě tam potom také vzali. Když se na to ale podívám zpětně, je to možná úsměvné, jaké okolnosti mě vedly ke studiu medicíny. Ale bylo to tak. 

Jak prakticky vypadají pracovní dny kardiochirurga?

Mám normální 8hodinovou pracovní dobu. Během běžného pracovního dne jsem zařazen na operační sál, kde máme naplánované dva výkony. Takto běží tři sály zároveň. Zúčastním se tedy denně dvou operací, kde u jedné asistuji a druhou operuji. To zabere většinu pracovní doby, někdy i celou. Takže většinu času strávím na operačním sále. Následně je ale třeba zkontrolovat pacienty po operaci. 

Změnila (nebo mění) medicína nějak tvůj pohled na druhé lidi, na člověka jako takového?

Medicína mi ukázala, jak to v člověku funguje, jak je to tam „poskládáno“. Takže když je to potřeba, tak si umím představit, co se kde nachází, a umím se tak na druhé lidi podívat. Zároveň mi moje chirurgická praxe stále ukazuje, jak je člověk křehký, zranitelný a rychle pomíjivý. Teď tu je, a za chvíli tu už být nemusí. A přitom svoji existenci často vnímáme jako samozřejmost.

Co tě na teologii zaujalo natolik, že jsi kromě medicíny vystudoval také teologickou fakultu?

Můj otec je kazatel a jedno z mých dětských přání bylo vystudovat teologii. Když jsem se dal na medicínu, tak jsem přesto nechtěl tuto představu rychle zavrhnout. 

Mají tyto obory něco společného?

V obecné rovině patrně ne. Teologie patří mezi humanitní vědy a medicína mezi přírodní a lékařské vědy. Obě dvě se liší hned tím, jak se na věci dívají. Přírodní a lékařské vědy jsou čistě exaktní vědy, tam není prostor pro diskusi – buď něco tak je, anebo to tak není. Zatímco v humanitních vědách a stejně i v teologii je třeba často číst mezi řádky. S tím jsem měl například problém, když jsem nastoupil na studium teologie – musel jsem změnit svůj zažitý a naučený způsob myšlení. Můžeme se na to podívat ještě jinak. Etika se dotýká obou oborů. V nemocnici je důležitá služba psychologů, nemocničních kaplanů, kde při léčbě pacienta je velmi potřebná psychohygiena, řešení otázek života a smrti a podobně. V tomto ohledu se tyto obory setkávají. 

Spojuješ svou práci s modlitbou?

Často se modlím před operací, hlavně o pokoj a moudrost v rozhodování. Často slýchám, že chirurg musí mít šikovné ruce. Není to ale o rukách, nýbrž o hlavě, a nakonec i ruce jsou řízeny hlavou. V každé chirurgii, a zvlášť v té naší, jde hlavně o správná rozhodnutí a ta musím někdy dělat v sekundách, zvlášť když se něco zkomplikuje a vznikne kritická situace. I během standardní operace stále probíhají momenty, kdy se rozhoduji: Dám tam ještě steh, anebo ne? Bude to i tak dobře? a podobně. Množství takových drobných rozhodnutí tvoří výsledný efekt operace, proto je každé rozhodnutí velmi důležité. Důležitý je také pokoj v mysli, jak se říká: „Řešit všechno s chladnou hlavou.“ 

Jak se vyrovnáváš s tím, že se s lidmi pracovně setkáváš v jejich kritických situacích, doslova mezi životem a smrtí?

Člověk si umí zvyknout na mnoho věcí, ale nejvíce vyčerpává zodpovědnost spojená s mou prací. Kardiochirurgický zákrok je náročný v tom, že může dojít k závažným komplikacím, při kterých může jít doslova o život. A když si člověk uvědomuje, co všechno se může stát, tak to určitě nechce zažít. Každý chce mít dobré výsledky. Ale ta zodpovědnost a vědomí různých komplikací vyčerpává. Nevím, jestli budu schopen si na to někdy zvyknout nebo jestli se s tím někdy vyrovnám. 

Jaké to je, doslova se dotýkat lidských srdcí?

Tak ze začátku to bylo fascinující, když jsem držel bijící srdce v ruce. Je to zážitek, když cítíte sílu srdce, které neustále vytrvale pracuje. Jak bije už od třetího týdne embrya 
a nikdy se nezastaví, nemá si kdy odpočinout, musí stále fungovat. Na to, abychom mohli srdce operovat, ho potřebujeme zastavit. Samozřejmě cirkulaci krve nám udržuje mimotělní oběh. A v tom momentě, když zastavíme srdce, tak jedna moje oblíbená věta je: A nyní se srdce poprvé v životě zastavilo. 

Prožíváš i v teologii, že v ní jde o srdce a o život?

Vždy mi v Bibli do oka padnou víc texty, kde je zmíněno srdce. Hned potom mě to vede k myšlenkám, jak srdce lidé vnímali kdysi a jak ho vnímáme my dnes. Jsem rád, že nám dodnes některá přirovnání se srdcem zůstala. 

Máš nějaké praktické duchovní zkušenosti z práce kardiochirurga?

Každodenní život je častokrát boj se sebou samým, boj se svým já. Jde o to, jestli se budeme spoléhat sami na sebe, na svá rozhodnutí, nebo budeme Boha prosit o vedení ve věcech, které musíme řešit. V průběhu operace tento boj také stále probíhá. Zvládnu to, nebo ne? Budu si něco dokazovat, nebo ne? A často se to kumuluje po předcházejících úspěšných operacích – přece tehdy jsem to zvládl úplně v pohodě... Proto je to všudypřítomný duchovní boj s vlastním já. A pokora je v této práci velmi důležitá. 

Jak lidi ovlivňuje nebo proměňuje kritická zkušenost operace srdce?

Záleží na tom, jaký je to člověk. Někteří se nad tím nezastaví a berou to jako běžnou součást života. Ale zase jsou tu tací, kteří se zastaví a začnou o svém životě přemýšlet. Často nevím, o čem přemýšlejí, ale dobře to poznám z náznaků i ze změny chování. 

Dochází někdy i k osobnímu sblížení lékaře s operovanými lidmi?
Opět to záleží na daném pacientovi a chirurgovi. Když jsou vůči tomuto osobnějšímu kontaktu obě dvě strany otevřené, tak ano. 

Jak prakticky probíhá získávání orgánů pro transplantace?

Začíná to vhodným dárcem. Na Slovensku a v Česku je taková praxe, že vhodný dárce je ten, který má potvrzenou mozkovou smrt, takže mozkem už neprotéká skoro žádná krev (kvůli vážnému otoku mozku), nedá se zachytit mozková aktivita. Ostatní orgány fungují dobře. V některých zemích se rozbíhá program na odebrání srdce z mrtvých dárců. Když se tedy potvrdí mozková smrt, tak se dohodne čas odběru a na daný čas se setkají chirurgové z transplantačních center (dárce prakticky může být v jakékoliv nemocnici) a podle daného postupu se odeberou vhodné orgány. A tak každý jeden orgán často poputuje do jiného kouta republiky k vhodnému příjemci. Co se týká srdce, tak to musí být transplantováno okamžitě. Proto v naší nemocnici už čeká tým, který má příjemce nachystaného a na základě hlášení od odebírajícího chirurga si postupně připravuje příjemce. 

Neuvažoval jsi o práci v zahraničí?

Myslím si, že každý lékař nad tím alespoň trochu přemýšlel. Také já jsem v určité době přemýšlel nad tím, zdali bych neměl jít pracovat někam na západ. Ale tady mám zázemí, rodinu, je to můj domov. Jako Slováci nejsme patrioti (to se týká i mě), ale Slovensko mám rád, je to moje země. Jak už jsem říkal na začátku, tak rád chodím do hor, 
a také proto mám Slovensko rád, protože těch možností je tady nepočítaně. Přírodu máme velmi pěknou. 

Jak bys charakterizoval svou generaci?

Moje generace se narodila ještě za socialismu, ale svoje dospívání už zažila v demokracii. Proto si myslím, že máme často problém s identitou a kvůli tomu i s průbojností. Jsme ale generace, která je pracovitá, a nemáme problém (pro věc, která má pro nás smysl) také makat. A máme rádi věci, které nám dávají smysl. 

Co bys jako lékař a teolog sám rád lidem vzkázal?

V životě je důležitý pokoj v srdci – nejen pro rozhodování a při běžných situacích v životě, jak už jsem říkal. Pokoj je třeba prožívat v celém životě. Můžete ho najít ve víře, ve víře ve vyšší bytost, které nejsme lhostejní. A to se také odrazí do vašeho zdraví, protože jak se říká, pokoj v duši a zdraví těla jdou ruku v ruce.

Díky za inspirativní rozhovor.

Tomáš Kábrt