Takový „normální“ domov?
V poslední době často přemýšlím nad naším domovem. Dříve jsem to vnímal jako úplně normální. Bydlíme s rodinou v jednom úzkém řadovém domě na kraji lesa, docela obyčejnou zahradou, na zcela běžném místě. Vcelku nic mimořádného – mysleli jsme si…
Před několika lety jsme se však stali hostitelskou rodinou a otevřeli jsme náš dům lidem z celého světa. Už pár let k nám přicházejí lidé z nejrůznějších zemí. A najednou vidíme náš dům vždy jinýma očima.
Jednou se objeví Korejec a diví se: „Ó, tolik místa! A dokonce více pater! Úžasné!“ Američan si zase pomyslí: „Hezký malý dům. U nás je ložnice stejně tak velká jako vaše celé první patro.“ Se zahradou je to obdobné. Přijede Číňan a nadšeně zvolá: „Vy máte opravdovou zahradu! Neuvěřitelné! V životě jsem neviděl dům se zahradou. Mohl bych jednou posekat trávník? To byl vždycky můj sen.“ Potom přijede Afričanka, jejíž farma je tak velká jako polovina naší vesnice, a usmívá se při pohledu na náš roztomilý kousek zeleně. Poté se zeptá, jaká divoká zvířata žijí v lese za naším domem, jestli sloni, lvi nebo hadi, zatímco Japonka při pohledu na sebemenší hmyz hlasitě zaječí, protože ve velkoměstě, kde bydlí, vůbec žádná zvířata nežijí. Uvnitř v domě si Američan pomyslí: „No teda, sprcha v samostatné místnosti!“, zatímco Japonka postrádá vyhřívanou vanu pro každodenní večerní koupel. Peruánec obdivuje myčku a troubu, Číňan považuje otočný karusel za geniální vynález a se zálibou sleduje, jak se hrnce točí.
U jídla je to obdobné. Američan je zvyklý jíst mimo domov (snídani si koupit a slupnout v autě; k obědu si obstarat rychlé občerstvení někde po cestě) a diví se, že se jako rodina společně scházíme každý den u jídla. Francouz zase nerozumí tomu, proč se vždycky tak rychle po jídle rozejdeme a nechceme spolu mnohem déle v klidu a v pohodě posedět.
Američané a Asiaté nemohou uvěřit tomu, že přežíváme léto bez klimatizace. Kanaďan zase nemůže pochopit to, že v zimě bez komína nezmrzneme. Večer by Afričanka z bezpečnostních důvodů nejraději všechno odnesla dovnitř a znervózňuje ji, že nemáme kolem pozemku elektrický ohradník a v domě alarm. Na druhé straně Kanaďan ztratí klíče od domu a myslí si: „To přece není žádný problém, ne?“, protože u nich na vesnici nikdy dveře nezamykají. V Montaně v USA dokonce nechávají domovní dveře do široka otevřené, když odjíždějí na dovolenou, aby kočky mohly procházet dovnitř a ven. Tak bezpečno tam je...
A potom k nám přijdou ženy migrantky a nezletilí, aby se naučili německy, a vyprávějí o prostých chýších, které byly jejich domovem, o rozbombardovaných domech, které opustili, a o kontejnerech, v kterých teď žijí a pravděpodobně ještě dlouho žít budou.
A najednou si uvědomuji: Náš domov není obyčejný. Žijeme v ráji. A užíváme si takového blahobytu a tolika prostoru a možností, že to všechno nemohlo být zamýšleno jen pro nás samotné. Nemyslíte?
Převzato z časopisu Family (www.family.de)