Ale co s tím mají společného děti?
Clifford Goldstein je populární spisovatel a redaktor, autor 21 knih. Většinou se zabývá tématy z křesťanského prostředí a vyhledává i složitá biblická témata, která se snaží srozumitelně zpřístupnit svým čtenářům (v češtině vyšla jeho kniha Pokřtěná evoluce). Problém utrpení, a to především utrpení dětí, rozhodně mezi takováto těžká témata patří.
V jednom z mých nejoblíbenějších románů, který je i obecně pokládán za jeden z nejlepších, jaké kdy byly napsány, totiž v románu Fjodora M. Dostojevského „Bratři Karamazovi“, je velmi smutná scéna. Popisuje rozhovor mezi Ivanem Karamazovem a jeho bratrem, který je mnichem. Ivan zastává spíše skeptický postoj a mnich zase zastává postoj věřícího. A Ivan tady mluví o tragédiích, takže vyvstává odvěká otázka: „Jak může existovat Bůh, když je tu tolik bolesti a tolik utrpení?“
Je to scéna, kdy Ivan vypráví bratrovi o jednom chlapci z nevolnické rodiny, který žije na panství bohatého ruského statkáře. Omylem zranil hozeným kamenem statkářova psa. Statkář se zeptá, co se jeho psovi stalo, a dozví se, že po něm malý kluk hodil kamenem. Ivan vypráví, jak statkář nechal toho asi osmiletého chlapce svléknout do naha, pustil na něj své lovecké psy a nechal ho před očima jeho matky roztrhat na kusy.
A pak pokračuje příběhem o turecké invazi do Bulharska, při které Turci páchali jen stěží uvěřitelné násilnosti na dětech. Proč Ivan tento hrůzný příběh vypráví? Mluví o tom všem, aby mohl položit otázku, jak mohou být takovéto činy a další jim podobné ospravedlněny. Pokud na konci věků chce Bůh přivést vše k všeobecné harmonii a vysvětlí se všechny Boží cesty před lidmi i anděly, Ivan chce vědět jak.
„Chci vidět na vlastní oči, jak laň ulehne vedle lva a jak zavražděný vstane a obejme se s tím, kdo ho zavraždil. Chci být při tom, až se všichni dozvědí, proč to všechno bylo. Na této touze se zakládají všechna náboženství a já jsem věřící. Ale jsou tu také děti – a co si s nimi mám počít? To je otázka, na kterou nedovedu odpovědět. Mají-li všichni trpět, aby utrpením vykoupili věčnou harmonii, pověz mi, prosím tě, co s tím mají společného děti?“
Kdo z nás si někdy nekladl takové otázky? Zvláště ti z nás, kteří věříme v Boha. Jak můžeme odpovědět na otázku bolesti a utrpení dětí? Víte, pro ateistu nebo skeptika to není složitá otázka. Tito lidé věří ve vesmír beze smyslu a bez Boha, kde se takové věci prostě stávají. Ne, ta otázka „co si mám počít s těmi dětmi?“ nepředstavuje pro ateisty stejný filozofický problém jako pro teisty, kteří věří v milujícího, všemocného Boha.
A není to žádná nová otázka. Už před tisíci lety, myslím, že to bylo ve 3. století před Kristem, položil řecký filozof Epikúros v podstatě tutéž otázku: „Je Bůh ochoten zabránit zlému? Je Bůh ochoten zabránit zlému, ale není toho schopen? Pak není všemohoucí. Pokud je schopen, ale není ochoten, je tedy zlomyslný? Pokud je schopen i ochoten, pak odkud se bere zlo? Pokud není ani schopen, ani ochoten, proč ho pak nazývat Bohem?“
Na jedné straně máme mnoho dobrých důvodů pro existenci Boha. Je tu například to, co se často nazývá kosmologický důkaz, který říká, že jsou zde pouze dva možné druhy existence. Něco buď vzniklo, nebo to tu bylo vždy. Těžko byste našli nějakou třetí možnost. Buď něco neexistovalo vždy, tedy to dříve nebylo a teď to existuje. Z toho vyplývá, že to někdo vytvořil. Nebo je to tady stále, nemá to začátek ani konec. Jedno, nebo druhé. Pokud tedy něco vzniklo, muselo to vzniknout z něčeho. Takto byste se mohli ptát stále dál a dál. Dříve nebo později byste však museli někde přestat. Musíte skončit u něčeho, co všemu předchází, protože to stvořeno nebylo. A co jiného by to mohlo být než Bůh?
Pak je tu také morální argument pro existenci Boha. Odkud pochází morálka? Pokud by se všichni lidé na světě najednou rozhodli, že je v pořádku týrat malé děti, bylo by to v pořádku? Ne, tomu nevěříme. A pokud takové jednání odsuzujeme a vadí nám to, tak proč? To znamená, že morálka není pouze lidským výtvorem. Musí vycházet z něčeho, co lidi přesahuje, a pro některé lidi je tím něčím zjevně Bůh.
Pak je tu ještě teleologický argument pro existenci Boha. Ten v podstatě vychází z přírody a z její účelnosti. Když se rozhlédnete kolem sebe, uvidíte mnoho důkazů inteligentního projektu. Vše se jeví jako předem promyšlené. Pro mnoho lidí je jediným logickým vysvětlením myšlenka, že za tímto projektem je Bůh.
Je pravda, že žádný z těchto argumentů a ani všechny tři dohromady existenci Boha nedokazují. Jsou to dobré důvody, ale nejsou nevyvratitelné. Pokud by totiž byly stoprocentním důkazem, pak už by nebyla potřeba víra – museli by věřit všichni. Všechny tyto důkazy jsou rozumným a logickým podkladem pro víru. A právě tady narážíme na problém.
Protože jakkoli logické a rozumné jsou všechny tyto důvody pro existenci Boha, nedávají žádnou odpověď na otázku Ivana Karamazova: „Co si mám počít s těmi dětmi?“ Je-li Bůh všemocný a milující, jestliže Bůh může udělat cokoli, proč se tedy dějí takové hrozné věci? Všichni určitě známe různé podobné tragické případy. Jak máme chápat milujícího Boha v takovém vesmíru?
Odpověď na tuto otázku ve skutečnosti vychází z toho, jak chápeme pojem všemohoucnost. Pro většinu lidí všemohoucnost znamená, že Bůh může udělat cokoli. Taková definice však skrývá určité logické nesrovnalosti. Může všemohoucnost stvořit trojúhelník o čtyřech stranách? Může vás Bůh přinutit, abyste ho milovali? Myslím si, že odpověď zní ne. Protože jakmile by byla láska vynucená, už by to nebyla láska. Stejně jako trojúhelník, aby byl trojúhelníkem, musí mít tři strany. Aby byla láska láskou, musí se projevovat dobrovolně, jinak to vůbec láska není.
Jestliže Bůh chtěl, abychom milovali a prožívali lásku, musel nám dát svobodu. Jinak bychom nemohli milovat a být milováni. Lidé mohou mít morální svobodu jedině tehdy, když je jim dána možnost činit i nemorální rozhodnutí. Bez možnosti jednat i nemorálně – konat zlo, by lidé nebyli svobodní. A kdyby nebyli svobodní, nemohli by ani milovat. To nás ovšem přivádí k ještě hlubší otázce: „Tak dobře, Bůh tedy neměl na výběr. Jestliže Bůh chtěl, abychom milovali, musel nám dát svobodu. Ale proč nás tedy vůbec stvořil? Proč nás stvořil, když všechno ví, a musel tedy vědět, že si zvolíme zlo? Byla to nějaká logická nutnost, že tu musíme být?
Bůh nás stvořil, i když věděl, že si lidé zvolí zlo. Bůh je láska, proto má v úmyslu uskutečnit něco víc než dobro. Žádnou lepší odpověď nemáme. Bůh je milující bytost, která plánovala něco velkého. To nás ovšem vede jen k další otázce: Takže Bůh si plánuje nějaké větší dobro, zatímco my ubožáci tady dole zápasíme v té špíně, zápasíme s problémy, s těžkostmi, nemocemi, krutostí, smrtí a tím vším? Copak je to spravedlivé? To je dobrá otázka. A já na ni znám pouze jedinou odpověď.
Je to tak trochu ironie, že jsem svou odpověď na otázku zla a milujícího Boha našel zrovna u Nietzscheho, ale jsem ochotný hledat odpovědi kdekoli. A Nietzsche řekl: „Koneckonců člověk prožívá jen sám sebe.
Zkuste se nad tím na okamžik zamyslet. I když prožíváme zármutek s těmi, kdo jsou zarmouceni, když pláčeme s plačícími, když trpíme s trpícími, vždycky prožíváme jenom svou bolest, jenom vlastní úzkost, nikdy nedokážeme pociťovat bolest někoho jiného. Ať už je to matka, která drží u prsu kojence v horečkách, nebo třeba někdo, komu umírá v náručí životní partner, není možné se napojit na bolest někoho jiného. Jakákoli bolest, kterou pociťujete za někoho jiného, jakýkoli smutek, který nad někým cítíte, to vše je jenom vaše bolest a jen váš vlastní smutek. Žádný člověk nikdy nevytrpěl víc, než kolik může vytrpět jednotlivec.
Jsem však přesvědčen, že se v lidských dějinách najde jedna výjimka – smrt Ježíše Krista. Chtěl bych, abyste na okamžik zapomněli na všechny ty nemožné křesťany, se kterými jste se setkali. Ponechte stranou veškeré pošpiněné dějiny křesťanství, u kterých bych bez váhání jako první přiznal, že jsou opravdu hodně špinavé. Sám mám židovské předky, takže mne nemusíte přesvědčovat o tom, jak temné jsou dějiny křesťanství. Vím to lépe než kdokoli jiný. To všechno ponechme stranou, protože bych se rád soustředil na podstatu toho, co pokládám za svou víru – bez ohledu na všechny ty věci okolo.
Domnívám se, že Stvořitel vesmíru, mocnost, kterou Bible nazývá Bohem, ten Bůh, který stvořil všechno, co bylo stvořeno – od elektromagnetismu přes síly velké a malé interakce, po Krabí mlhovinu, všechny planety a hvězdy. Bible říká, že tento Bůh, který to všechno stvořil, se ponížil tak, že se stal člověkem a všechna bolest a všechno utrpení, které my známe pouze jako jednotlivci, byly na něj na kříži vloženy najednou.
Chci tím říct, že my prožíváme svůj vlastní strach, jen svou vlastní bolest. Věřím ale, že Ježíš na kříži prožil všechno utrpení najednou. Starozákonní kniha Izajáš v 53. kapitole říká: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.“ To, co známe jako jednotlivci, dopadlo na Ježíše všechno najednou. A myslím, že si můžeme opět položit naši otázku. Když se podíváte na kříž, uvidíte tam Boha, který nezůstal bezpečně usazen kdesi na nebesích, zatímco tady dole se děje všechno možné. Byl ochoten se z lásky k nám obětovat a vytrpět důsledky veškeré bolesti a utrpení všech lidí. Věřím, že každý hřích – tíha hříchu, viny a utrpení celého světa – byly na kříži vloženy na Boha. Stvořitel vesmíru na kříži trpěl více, než kdy trpěl kdokoli z nás. My známe utrpení jen jako jednotlivci.
Vše, co zakusil ten chlapec, kterého roztrhali lovečtí psi, co zakoušejí ti, kdo trpí hladomorem nebo umírají na nemoci, prožíváme pouze jako jednotlivci. Všechno, co tady zakoušíme, vzal on na sebe najednou. On nesl za všechny to, co my prožíváme jen každý za sebe. O kolik horší to muselo být! Nic z toho, co kdokoli z lidí kdy vytrpěl v tomto hříšném světě, nebude nikdy horší, než co Bůh sám vytrpěl v Ježíši Kristu na kříži. A to vše jen proto, že nás miluje.
Já vím, že to neodpovídá plně na otázku Ivana Karamazova: „Co si mám počít s těmi dětmi?“ Ale pomáhá mi to žít, i když na všechno odpověď prozatím neznám. Mně to vědomí Boží lásky vlastně stačí. Ne, je to více než dostačující.