Otevřenost je nutná
Čestmír Suška
Jeho nepřehlédnutelné monumenty vzbuzují úžas v tuzemských i zámořských galeriích a exteriérech, v minulosti například v Museum of Art v americkém Birminghamu, O. K. Harris Gallery v New Yorku, v Praze v Národní galerii, Centru současného umění DOX, ulicích Karlína, Botanické zahradě v Praze Tróji, před halou O2 Universum, v areálu ostravské Karoliny, brněnské přehrady atd. V současnosti můžeme jeho díla nalézt v Novém Městě na Moravě, v parku Ladronka a na pražském Výstavišti, před barokní sýpkou na Lemberku a u řeky Sázavy v Bistru Ledce. Samozřejmě v hale a na plochách tvůrčího uměleckého studia Bubec v Řeporyjích, které založil a provozuje s manželkou Arjanou a svými sochařskými žáky. Z prvního manželství má dceru Kateřinu, se současnou ženou vychovali syny Petra, Daniela a Ondřeje.
Jeho skulptury si velmi dobře rozumějí s volnou přírodou, městským veřejným prostorem i lidským srdcem. „Jejich vzory nacházím ve vznosné klenbě lesa i v nanoskopických strukturách prvků, jsou přítomné v neviditelných strukturách jakékoliv hmoty všude na světě, v ornamentech mnoha národů všech dob. Všechny jsou při pozorném sledování ‚z jednoho vrhu‘, proto nevidím jinou možnost, než je vnímat v souvislosti s Božím stvořením. Což je pro mě úžasná zpráva a inspirace. Moje tvorba je poctou Stvořiteli,“ říká devětašedesátiletý akademický sochař, performer, iniciátor uměleckého dění, příležitostný loutkoherec a dramatik Čestmír Suška.
V posledních letech je jeho oblíbeným sochařským náčiním plazmový hořák. Přetváří s ním vysloužilé cisterny a jiné ocelové objekty na půvabně průsvitné obří koule a elipsoidy, k nebi rozkvétající rozhledny nebo gigantická pukající poupata.
„Pracuji s různými materiály, nyní hodně s ocelí, ale také se dřevem, sklem, kamenem, bronzem a hlínou. Nejraději mám ty, které už mají něco za sebou, k něčemu už sloužily, něco zažily, něco pamatují. Rád pracuji s hotovým tvarem, který buď vyrostl, nebo jej někdo navrhl tak, aby byl užitečný. Z takových vycházejí mé ocelové objekty, ale i kmeny stromů, které jsem na mé dřevěné sochy použil. Ty však nebyly kvůli nim káceny – využil jsem kmeny, které vyvrátil vítr, kmeny nemocné, odepsané. I naše studio Bubec vzniklo z vysloužilé stavby, bývalého skladu. Rád dávám věcem druhou šanci, novou kvalitu a krásu. Tak jako to Bůh dělá se mnou a mým životem. Z toho mám radost. Myslím, že když něco vzniká s radostí a vděčností, musí to z toho pak vyzařovat,“ usmívá se sochař.
Jen díky tomu, že sám materiál zpracovává, jej podle svých slov objevuje; konkrétní hmota mu postupně vyjevuje svoje jedinečné možnosti, na něž by při navrhování „od stolu“ nikdy nemohl přijít. Umělec a jeho dílo se tak navzájem obohacují, posouvají společně dál, prohlubují poznání a to se přenáší i na vnímavého diváka.
Čestmír Suška v roce 1981 založil s filmařem Michalem Baumbruckem a hudebníkem Pavlem Richterem Výtvarné divadlo Kolotoč, v jehož představeních s fantazií uskutečnitelnou jen v jedinečném prostředí jevištní hry vyjadřovali své tehdy jinak nerealizovatelné umělecké vize. Kromě vlastních performancí spolupracoval i se soubory Pražské pětky na představeních Bludiště, Kdo je kdo, Maskáč a dalších. Spolupracoval s mimem a režisérem Ctiborem Turbou, vytvářel masky a scény pro studenty DAMU a jejich inscenace. V roce 1987 spoluzaložil uměleckou skupinu Tvrdohlaví známou pořádáním velmi populárních společných výstav, diskusí a dalších společenských akcí spojujících svěží uměleckou invenci protagonistů s jejich smyslem pro humor a přesah. V roce 2000 otevřel Čestmír Suška s manželkou Arjanou v Praze-Řeporyjích areál Studio Bubec, kde organizuje tvůrčí rezidenční pobyty mladých umělců, výstavy, koncerty, přednášky včetně duchovních, akce i zahradu pro děti a každoroční několikadenní umělecký festival Art Safari.
S manželkou Arjanou, speciální pedagožkou, francouzštinářkou a herečkou, provozují také loutkoherecké divadélko Bubec. „Hrajeme v divadlech a klubech, na festivalech, ale také dětem v nemocnicích nebo v domovech seniorů,“ říká Arjana Shameti. „Baví nás zpracovávat biblická témata. Logika v biblických příbězích mě fascinuje. Hodně často hrajeme třeba příběh O Jonášovi, který vypráví hlavně o lidské neposlušnosti. Je to jako v životě – člověk se vyhýbá povinnostem, což je normální, protože to je typický lidský projev. Ale teprve když přijde bouře, začne přemýšlet, proč tomu tak je. Když si připustí, že něco zkazil, a poprosí o odpuštění, začnou se dít velké věci. A člověk je opět šťastný. To je i má vlastní zkušenost.“
Čestmír Suška do svých 54 let (2006) nevěřil v Boží přítomnost v našem světě. Arjana prožila obrácení k Bohu už v roce 1993. „Když jsem viděl, jaké to s ní udělalo změny, začal jsem se bát, že ji někdo zfanatizoval. Měl jsem obrovské předsudky, pořád jsem slyšel, jací jsou věřící fanatici nebo jak nějaká církev někoho ožebračila. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se s Bohem setkal i já. Stalo se to tak, že už jsem nemohl unést svůj starý život. Dělal jsem mnoho chyb. Pak jsem, na radu mé ženy, tohle břímě zkusil svěřit Bohu. Prostě jsem v duchu vyslovil svou první modlitbu: ‚Ježíši Kriste, chci ti dát svůj život. Prosím tě, osvoboď mě od mých starých chyb a rozhodnutí, od toho, jak jsem ubližoval lidem.‘ A on mě osvobodil. Zbavil mě té tíhy. Prožil jsem nádhernou úlevu,“ vzpomíná sochař.
Životními radami Čestmíra Sušky jsou odvaha a otevřenost. Přesně takové, odvážné a otevřené, jsou jeho sochy. „Jde o to, nebát se a mít otevřené oči. Když se člověk nebojí nových věcí a cest a je usilovný, dokáže všechno, pro co se rozhodne. Sleduje-li, co se kolem děje, může se chopit příležitosti, když se, většinou nečekaně, ‚shůry‘, objeví. Dřív jsem tomu nerozuměl, ale teď už to tak cítím – jako Boží pokyn. Proto je mi hodně podezřelé, když někdo s vážnou tváří tvrdí, že ví přesně, co dělá a proč to dělá. Já se dostávám k tomu, co tuším, ale nevím. A připadá mi, že by to nemělo cenu dělat, kdybych už všechno předem věděl.
Zkušenost duchovního obrácení změnila i Čestmírův vztah k umění. „Umění už vnímám spíš jako disciplínu. Dříve jsem ho bral hrozně vážně. Jako smysl života. Teď vidím, že smysl života je jinde – ve vztazích k Bohu, rodině, k lidem. Umění se sice nedá brát na lehkou váhu, ale určitá lehkost a nadhled jsou vždy lepší a přinášejí zajímavější výsledky. Zahleděnost do sebe a své vlastní důležitosti je v každé oblasti života kýč, v umění a v náboženství zvlášť. A kýč je falešný, prázdný a směšný, podobně jako modla. Naopak poctivé umění může hodně oslovit.
Své poznání předává Čestmír Suška svým žákům. Ve svém rezidenčním ateliérovém studiu Bubec uplatňuje klasický princip sochařské hutě známý už od dob renesance i dřívějších: „Je to jednoduché, vyzkoušené, efektivní. Já huť vedu, tvořím v ní, spolupracuji se zájemci o umělecká díla a poskytuji zde prostor, pomoc, radu i bydlení a živobytí tovaryšům, což jsou umělci natolik zruční a zkušení, že sami už dokážou vést nějaký projekt, který jim mohu předat. Vedle tovaryšů v huti pracuje plejáda nejrůznějších pomocníků, kteří přicházejí nebo odcházejí podle toho, co se naučí a jaké jsou jejich další ambice. Je to stará a osvědčená forma vzdělávání, která má pořád svou platnost.“ Postupně se dostal do pozice, že domlouvá zakázky, vytváří návrhy, objekt vymýšlí a následně dělá dohled nad jeho realizací. Sám takto v 70. letech začínal u teplického sochaře Vladimíra Šmída.
„Otevřenost je nutná,“ konstatuje Čestmír Suška. „Když člověk nebude otevřený, tak nepozve do domu ani přicházejícího anděla. Přirazí mu dveře před nosem. Do určité míry chápu, že se lidé nových věcí bojí a nechtějí je k sobě pustit. Současný svět je hodně agresivní. Ale je i spousta dobrého a inspirativního a je dobré s tím komunikovat. Otevírat srdce. Většina lidí o tom přemýšlí a hledá. I já jsem cítil, že mě to přitahuje, ale uvěřit bylo pro mne tenkrát nemožné. Když jsem se snažil analyzovat proč, zjistil jsem za tím obavu z manipulace. V té době jsem vůbec nechápal, že víra naopak přináší svobodu.“
Připravil Tomáš Kábrt.