Slovo o svobodě slova
Svoboda není jen prázdný pojem. Má svůj obsah i kontext. Co tento pojem znamená z pohledu právníka? Jak se na svobodu dívá ten, kdo denně o svobodě (a nesvobodě) druhých přemýšlí? Kdy je třeba svobodu chránit, a kdy je třeba ji naopak omezit? Právě nad tím se zamýšlí právník, pedagog a teolog Martin Turčan.
Slovo o svobodě slova
Očima práva je možné popsat svobodu jako prostor jednat (anebo nejednat) bez hrozby právního postihu. Svoboda je tedy legální oprávnění zachovat se podle vlastního uvážení. Synonymem svobod jsou práva. V ústavní sféře mluvíme zvláště o lidských právech a svobodách. Poslední desetiletí jsou časem nárůstu lidsko-právní rétoriky a pojem lidských práv se v západním civilizačním okruhu stal jakýmsi symbolem pro dobro a spravedlnost. Pouze některá z našich práv však mají dnes absolutní charakter (tj. musí být vždy bezezbytku respektována; typickým příkladem je právo nebýt mučen, které nezná výjimku). Mnohá lidská práva jsou naopak relativní. Naše uvážení toho, jak se v životě zachováme, na sebe pochopitelně nejednou narážejí a naše práva se dostávají do vzájemného střetu (například svoboda slova může narážet na právo na ochranu cti, právo na informace může být v rozporu s právem na soukromí apod.). Jedno z nich musí proto v dané situaci ustoupit. O tom, které to bude, rozhodují tzv. testy proporcionality, které jsou snahou o spravedlivé uplatnění známé poučky, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, přičemž jedním z cílů této poučky je uplatňovat co největší míru svobody jako takové.
Cítíme se v dnešní době svobodní? Covid nám všem zavařil a my se ptáme, jak to bude se svobodou dál. Co se v budoucnosti stane s naší svobodou shromažďování, svobodou podnikání nebo s právem na soukromí, které koronakrize určitým způsobem zasáhla (není třeba zvlášť připomínat zrušení kulturních a náboženských akcí, zavřené obchody, monitorování pohybu osob prostřednictvím mobilních telefonů apod.)? Zvláštním tématem je dnes svoboda slova (svoboda projevu), která představuje základ svobodné společnosti vůbec. V době informační exploze spojené s množstvím hoaxů, fake news, stejně jako s nebývalým šířením nejrůznějších osobních názorů, a to nejen pochval, ale i verbálních útoků až nenávistných projevů, vyvstává otázka, zda se má všechno tolerovat, a čemu je třeba (i právními prostředky) zamezit.
Společnost se radikalizuje a doby krizí radikalizaci jen napomáhají. Jak je známo, po smrti Georga Floyda v roce 2020 se anglo-americký svět znovu otřásl v napětí kolem tématu rasismu a potřeby ochrany marginalizovaných skupin. Jde o téma, o kterém se již mluví delší čas, přičemž zvýšená citlivost vůči nenávistnému či politicky nekorektnímu projevu mnohé těší, zatímco jiné naopak znervózňuje. Podobné to začíná být i u nás. Zatímco radikální nacionalisté (a nejen oni) si nejednou neberou servítky, různí progresívně uvažující lidé tlačí na společenské i právní opatření na ochranu „korektního vyjadřování“.
Multikulturalismus spojený s migrační krizí tyto problémy v Evropě jen zintenzivňuje. O čem všem by mělo být dovoleno mluvit, a kde by měly být hranice státní moci, pokud jde o hranice svobody slova? Je zdravé uznávat cosi jako „právo nebýt urážen“, anebo naopak „právo urážet“? Co všechno je možné označit za nenávistný projev a jak moc je třeba tlačit na politicky korektní jazyk? Tyto a podobné otázky jsou dnes rozhodně aktuální a v závislosti na závažnosti budoucích krizí může jejich naléhavost jen vzrůst. Pokud platí, že budoucnost svobody jako takové je v podstatné míře podmíněná budoucností svobody slova, máme nad čím přemýšlet.
Pro skutečné křesťanství měla svoboda slova vždy zásadní důležitost. V křesťanství hraje zásadní roli Boží slovo, které si hledá cestu k otevřeným uším, myslím a srdcím. V určitém smyslu je velmi „inkluzivní“ (zve každého), ale v jistém smyslu je velmi „exkluzivní“ (v principu je tou jedinou cestou k věčnému životu, ať už je to se spásou jinověrců či nevěrců jakkoliv). Inkluzivnost se dnes samozřejmě nosí (aspoň v těch „kulturnějších“ kruzích). Exkluzivnost názoru se naopak nejednou označuje jako „radikalismus“ a právě radikalismu se dnes mnozí inteligentní a citliví lidé obávají. Jenže tvrzení, že Kristus je „jediná Cesta“, není radikalismem ve smyslu nenávisti a násilí. Exkluzivnost cesty k Bohu prostřednictvím Krista je jednoduše otázkou radikální pravdy o lásce a věčném životě, kterou je možné přijmout, anebo odmítnout. Opravdové svobody nelze dosáhnout smazáním rozdílů mezi nároky různých světonázorů, ale jejich pochopením a svobodnou volbou mezi nimi.
Pokud je tedy v dnešním světě někdo, kdo by měl varovně zvedat prst a vybízet k ochraně svobody slova, jsou to křesťané. Přeceňování významu pocitu nedotknutelnosti jednotlivců či skupin a snaha o pokoj a lásku na zemi za cenu opuštění hledání pravdy jsou nebezpečným fenoménem, který se nám může v budoucnu vymstít. My křesťané však zároveň potřebujeme jít příkladem jako ti, jejichž řeč je ohleduplná, povzbudivá a laskavá. Skutečné tlumení napětí a společenské radikalizace je přece víc záležitostí lidského charakteru než státního zákona. Argument, že zákon ovlivňuje společenskou atmosféru a nepřímo i budování charakteru lidí, má samozřejmě něco do sebe, ale míra jeho zneužitelnosti není malá (jak o tom, koneckonců, svědčí i dějiny). Znamená to, že zkušenost, rozum a opatrnost se potřebují setkat, aby osvítily naši cestu, po které jako společnost či lidstvo aktuálně kráčíme.
Takže – očima práva je svoboda slova možností projevit svůj názor bez hrozby právního postihu. Chceme, aby byla co nejširší? Já určitě ano. Zároveň ji ale chci využívat tím správným způsobem, který bude pro druhé přínosný a který také (podle možnosti) díky slušnosti a laskavosti sebere vítr z plachet případným snahám o její legislativní či právně-aplikační omezení. Zda půjde jen o zbožné přání anebo o cosi víc, sice nezávisí výlučně na mně a na vás, svoji roli v tom ale rozhodně hrajeme. Jen se jí co nejlépe zhostit!
Doc. JUDr. Mgr. Martin Turčan, PhD – autor je docentem na Katedře teorie práva a filozofie práva Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a učitelem etiky na Adventistickém teologickém institutu v ČR. S manželkou Betty a synem Brunem žije v Bratislavě.