Žiji obyčejný život a jsem za to vděčný
"Člověk může na mnoho věcí nadávat a vždy si určitě najde něco, s čím může být nespokojený. Ale může také najít věci, za které může poděkovat a být vděčný. Sedím často na balkoně a říkám si, za co všechno můžu být vděčný. A cítím se u toho královsky, jako absolutně svobodný člověk…", říká český prozaik, reportér, redaktor a cestovatel, Josef Formánek
Jste autor časopisu, dobrodruh, autor knih. Zpravidla býváte nazýván cestovatelem nebo také sběratelem a vypravěčem životních příběhů. Jak byste označil sám sebe Vy?
Nevím, ale tím, že sbírám příběhy, neberu na lehkou váhu setkání s nikým. Vede mě to k uvědomění, že každý lidský život je naprosto jedinečný. I když třeba mluvím s řemeslníkem, něco po něm chci, tak se ho určitě během jeho práce zeptám, kdo je, jestli mně může v kostce vyprávět svůj příběh. A většinou ho vypráví a ještě se mě zeptá na ten můj. V každém životním příběhu je něco silného, co lidi nějak spojuje. Ale někdy je spojí pouze to, že se vzájemně podělí o své životy. A vlastně si říkám, že je fajn být na první dobrou na ostatní laskavý. Protože každý životní příběh mě nějak zaujme nebo dojme. Jakmile člověka aspoň trochu poznáte, tak znovu a znovu vidíte, že každý si v sobě nese nějakou bolest, něco nevyřešeného…
Na Vašem příběhu mě zaujal jakýsi zázrak, o kterém jste už několikrát mluvil nebo ho popisoval. Předcházelo mu něco? Něco, co jste třeba dříve nevnímal, ale došlo Vám to až posléze?
Bylo to asi rok a půl poté, co jsem byl v léčebně a přestal pít. Rozhodl jsem se dělat i jiné věci, jak se dělat mají. V léčebně jsem pochopil, že za všechno, co jsem si prožil, si můžu sám, za veškerou radost i veškerou bolest. Právě zde jsem získal přesvědčení, že můžu i při jiných činnostech začít žít správně.
Když mně bylo 23 let, založil jsem magazín Koktejl, ve kterém časem pracovalo až 60 lidí. Měl jsem dojem, že to musím pořád hnát nějak dopředu, a často jsem i měl pocit, že mi něco utíká, a přitom jsem byl velmi rychlý a energický, prostě cholerik. A první proměna přišla, když jsem si řekl, že si chci říkat pravdu o sobě i o ostatních lidech, neříkat ani malé lži a snažit se být pravdivý k sobě i ostatním. A to byl takový první zlom. A pak přišla ta osudná noc, ve které jsem prožil asi největší přerod v mém životě. Není to však moje zásluha – prostě se něco ve mně zlomilo.
Tu noc jsem zažil několik zvláštních věcí. Šel jsem nočním městem a stále se modlil: „Prosím, zjev se mi, abych věděl, že jsem se nezbláznil.“ Tu noc jsem třeba kolem sebe viděl světlo. Díval jsem se nahoru, odkud to je, jestli to není světlo z pouliční lampy. Nebylo, ani z jiného zdroje, ale ten kruh světla na zemi šel pořád se mnou. Během modlitby jsem uslyšel ránu a zaúpění člověka, bylo to o kus dál na křižovatce. A viděl jsem, jak odjíždí auto a někdo tam zůstal ležet. Tak jsem tam doběhl. Na zemi ležel nějaký bezdomovec a já jsem mu říkal: „Bratříčku, co se ti stalo?“ A on mně odpověděl, že ho srazil nějakej grázl. Tak jsem mu říkal, že musíme do nemocnice. On, že ne. Ptal jsem se ho, jestli pro něj můžu něco udělat. On, ať mu koupím nějaký piva. Tak jsem mu říkal: „Hele bratříčku, to nedělej, já jsem na alkohol skoro umřel.“ A on mně říká: „Co mi to tady vykládáš, co mě poučuješ, já byl úspěš- nej sportovec, měl jsem firmu, rodinu, byt, auta, všechno – a o všechno jsem přišel kvůli chlastu.“
V té chvíli se ten chlap přestal potácet a mluvit opile. Najednou se postavil rovně, měl vyrovnanou tvář, snad se mu vyhladily všechny vrásky, které předtím měl, a úplně jiným, klidným hlasem řekl: „Na co ses to chtěl zeptat z očí do očí, Josefe?“ A já si byl jistý, že na mě ústy toho bezdomovce mluví Bůh. Zalily se mi oči slzami a říkal jsem mu: „Děkuji za všechno. Děkuji za všechno.“ A on mně pak řekl: „Už mě nikdy neuvidíš, ale dobře poslouchej ostatní lidi, někdy mluvím jejich ústy.
V jeho očích jsem viděl, co nikde jinde – tolik laskavosti, moudrosti, klidu, pochopení – ani to neumím popsat…
Jak to ale dořekl, tak z něj byl zase ten stejný bezdomovec, co předtím. Vrásčitý, opile se kolébající, nabručený, ten, co chtěl, ať mu koupím pivo.
Najdou se lidé, kteří Vám tento zážitek, Vaši zkušenost s Bohem, zpochybňují? Ne. Na svých autorských čteních, pokud na to dojde řada, tak o tom mluvím. S žádnými negativními ohlasy jsem se zatím nesetkal, ale na potkání to nikomu nevykládám… Nemám potřebu to lidem vnucovat. Když se někdo zeptá, tak se snažím odpovědět… Ale asi už nemám úplně potřebu o tom nějak mluvit do rádií a podobně. Vlastně je to nepřenosná zkušenost. Do té doby, když se mě někdo ptal na vyznání, tak jsem říkal, že jsem ateista… Od té noci vím, že existuje Bůh. Je zvláštní, že jsem v tu dobu zažíval to nejnáročnější období ve svém životě… A zároveň jsem po té osudné noci seděl a bylo mi nádherně, nic jsem nepotřeboval, cítil jsem se absolutně šťastný a svobodný…
Ve svém posledním díle: „Kniha o tichu“ jste psal o pravidle pěti prstů. Byla to jen nějaká životní etapa, nebo se stále držíte stejných pěti principů?
Když jedu třeba na nějaké jednání, tak se vždycky podívám na pět prstů a připomenu si, že budu pokorný, laskavý, čistý, klidný a mírný. Kdysi jsem si to říkal každé ráno, když jsem vyšel z domu, ale i teď si to docela často připomínám.
Nyní mám takový silný pocit, že bych měl věci nechat plynout, abych se Bohu nepletl do práce. Není vůbec špatné někdy po lidech nic nechtít a prostě jenom tak být. Třeba si lehnu a medituji – netvořím žádné hodnoty a jenom tak jsem. Dřív jsem si vyčítal, když jsem nic nedělal; měl jsem pocit, že nežiji. Teď jsem rád, že žiji takový klidný a pomalejší život. Díky tomu jsem mohl na konci života doprovodit mého tatínka, měl jsem čas za ním jezdit. Snažil jsem se mu být společníkem a třeba mu namasírovat záda. Mohl jsem to tak dělat, protože žiji pomalejší život. Nebo mně třeba zavolá dcera. Dřív bych jí možná řekl, že nemám čas. Teď si ten čas na ni prostě udělám. Co je důležitějšího než tady být pro naše blízké?
Co tedy nyní udává ve Vašem životě směr a smysl?
Já už nemám, Tomáši, žádná očekávání. Nepředstavuji si ani, jak by měl můj život vypadat. Vím, že mám tehdy a tehdy jet na autorské čtení nebo že s režisérem Danem Svátkem v září začneme natáčet film Dvě slova jako klíč – podle mé předposlední knihy. Už si sám nepředstavuji, čeho bych měl dosáhnout, co bych si měl koupit. Plním si teď přání a stavím si saunu. Ale nemám žádné jiné materiální sny, že bych si chtěl kupovat auta, domy, jachty nebo být slavnější spisovatel. Uvědomuji si, že ta moje „sláva“ je milá, ale to je všechno. Žiji jeden z obyčejných životů a jsem za to vděčný. Vím, že dneska už nic nemusím, že si sednu u kamen a dám si něco dobrého ke kávě. Nekoukám se dál, ale přesto mně ten život přináší tiché uspokojení a zajímavá setkání, třeba jako teď s Vámi.
Ani se už nevztekám, když něco nevyjde. Často si vzpomenu na Boha. Promluvil na mě ústy bezdomovce, ale já si ho vlastně nijak nepředstavuji… On je pro mě největší tajemství vesmíru. Je to něco nad námi, snažím se ho vidět v každém a všude a usmívám se; vím, že ho miluji. Jsem okouzlený okolním světem, dojímá mě a je zároveň uklidňující vědět, že tady je i On. Vlastně, kdyby tady nebyl, tak by to bylo smutný. Mně to celé dává smysl, logiku… Je okouzlující ho těšit, když nás On těší třeba tou všudypřítomnou okolní krásou.
Napadá mě, co si myslíte o výroku: „Svoboda člověka není v tom, že dělá, co chce, ale že nedělá, co nechce“. Definujete si svobodu nějak jinak?
Objevil jsem kouzlo toho, říci sám sobě ne. Třeba miluji slaný karamel. Podle mě to není normální, ale já ten kelímek sním na posezení. Takže jsem to ženě zakázal kupovat. A zjistil jsem, že je obrovské kouzlo, říct sám sobě ne. Když člověk něco chce, třeba si pro sebe řekne: „A tak, nikdo to neuvidí.“ I tak si chci říct: „Ne.“ Jsem přesvědčen, že tam hluboko ve mně nebo ve Vás je Bůh, to naše nejzazší já, to, co umí říct to: „Ne.“
Od manželky jsem nedávno zase dostal slaný karamel. Asi chce, ať trochu ztloustnu, a já jsem si ho takhle jedl a pak jsem si řekl: „Ne.“ A měl jsem takový nádherný pocit, že jsem se dokázal ovládnout. K těm pěti prstům mě teď napadá, že bych ještě přidal sebeovládání, i když to je vlastně obsaženo ve slově čistota. Pokora, laskavost, čistota, klid, mír a sebeovládání. Myslím si, že s těmito vlastnostmi lze prožít život skutečně pokojně. A se vztyčenou hlavou. Rozhodně jinak a líp, než jak jsem žil v době, kdy jsem ještě pil a žil celkově dost složitý život.
Závěrem mě ještě napadá jedna otázka. Když Boží milost zasáhla a ovlivňuje Vás, myslíte, že ovlivňuje i Vaše blízké? Třeba Vaši ženu, Vaši rodinu?
Manželka je velice klidná a vyrovnaná bytost a je to pro mě dar, že mohu život prožít vedle ní. A říkal jsem jí, že máme úžasné děti. Těžce se mně o tom mluví, ale je dar, že mám kolem sebe lidi, které mám rád, že mám doma pohodu, klid, že mám hezký vztah s bratrem, spoustu kamarádů a přátel. Že jsme na sebe všichni milí a můžeme jenom děkovat. Třeba tatínka, než odešel, jsem naučil se modlit. Říkal jsem mu, že nejkratší modlitba je říct: „Děkuji.“ A říkal jsem mu taky: „Tatínku, nemáš žádné bolesti, jsi tady místo pár týdnů, jak ti původně říkala doktorka, už dva a půl roku. I za to můžeš poděkovat…“ Než odešel, tak ho do poslední chvíle maminka držela za ruku. V okamžiku smrti zůstal tátovi na tváři úsměv. Vlastně nám to loučení ulehčil, protože odcházel s úsměvem. Člověk může na mnoho věcí nadávat a vždy si určitě najde něco, s čím může být nespokojený. Ale může také najít věci, za které může poděkovat a být vděčný. Sedím často na balkoně a říkám si, za co všechno můžu být vděčný. A cítím se u toho královsky, jako absolutně svobodný člověk…
Rozhovor připravil Tomáš Harastej.